Soudci mají soudit, ne psát zákony

soudci mají soudit.pdf (204972)

Soudci mají soudit, ne psát zákony

20.05.2022 - Právo (Publicistika)

Nejvyšší soud aktuálně na svých internetových stránkách informuje odbornou i laickou veřejnost o záměru na zpracování novelizace či rekodifikace českého civilního a trestního procesu a zapojení některých svých soudců do těchto legislativních prací. Dovoluji si tomuto úsilí oponovat. Již dříve jsem poukazoval na problémy spojené s „dočasným přetavením“ soudců na legislativce. Předně soudci mají soudit a nikoliv připravovat zákony. A zadruhé soudci nejsou legislativci. Nemají k tomu odborné legislativní zkušenosti, jakkoli se může mnohým zdát, že vlastně tím, že mají „proces v malíčku“, mělo by to odpovídat i jejich (všemi očekávané) precizní legislativní práci. Taková úměra ovšem v legislativním životě neplatí.
K tomu, aby bylo možné zrealizovat tak těžký úkol jako novelizovat či přímo rekodifikovat český civilní proces, je nezbytné mít dostatek relevantních informací a odborně zdatných legislativců, jimiž soudci (byť třeba Nejvyššího soudu) bohužel nejsou. Tak kupř. v materiálu „Tvorba práva a její pravidla“, jehož spoluautory byli erudovaní právníci akademik Viktor Knapp, Zbyněk Šín a další (Právní rádce, 1996), se uvádí: „Těžkosti splnit zadaný úkol vznikají zejména tam, kde k tomu není dostatečná kvalita informací o dosavadním působení platných právních úprav, kde není jasná a promyšlená představa o důsledcích zadání na pojetí právní regulace, o potřebné konkretizaci věcné problematiky spojené s právní úpravou a o uvážlivém vyřešení všech podstatných věcných otázek obsahu právní regulace.“
V uvedeném zdroji se mj. poukazuje na důležitý segment spojený se zvládnutím legislativního procesu. Jde o personální a organizační předpoklady kvality těchto prací. Akademik Knapp s kolektivem autorů tehdy apelovali na legislativní orgány (zákonodárné orgány, vládu, ministerstva a ostatní ústřední orgány, nikoliv však na soudy), aby dbaly o přípravu kvalifikovaných legislativních pracovníků, aby byla zajištěna profesionalita tvorby práva jako formy státní regulace a organizace.
Doslova také uvedli: „Tzv. ‚amatérský přístup‘, názory, že ‚napsat právní předpis‘ může každý, kdo umí jen ‚zformulovat jeho paragrafy‘, je naivní zejména z odborného hlediska. Při veškerých souvislostech různých stránek legislativního procesu je účelné rozeznávat obsah a rozsah politického posuzování právní regulace, věcné řešení problematiky a profesionální stránku tvorby práva. Z toho má potom i logicky vyplynout, kdo a za co v legislativním procesu odpovídá.“
Lze si položit otázku: odpovídá za legislativní proces (jeho část) např. soudce Nejvyššího soudu, který našel tolik osobní odvahy, aby kromě zvládnutí své funkce se ujal i sepsání procesního kodexu? Domnívám se, že akademik Knapp s kolegy tehdy vůbec netušili, že za nějakých patnáct let bude český legislativní proces provázet termín „soudce – legislativec“ a že se stane naprosto běžnou záležitostí, že kupř. soudce Nejvyššího soudu si od své funkce „tak trochu odskočí“ a bude se „věnovat“ legislativě.
To je ovšem moc špatné řešení. Soudce má soudit a nemá se (s prominutím) plést do legislativní činnosti. Sice v rámci svého oboru zná civilní či trestní proces, z povahy věci však nemůže mít (odpovědně) zvládnutá legislativní pravidla, resp. pravidla tvorby práva, jakož i legislativní politiku. K tomu je zapotřebí vskutku legislativních zkušeností, které soudce při výkonu soudcovské funkce (objektivně) získat nemůže.
A k tomu ještě – sepětí soudce s exekutivní složkou v procesu tvorby právního předpisu a s tím související vytváření známostí a vztahů by se v demokratickém právním státě nemělo stát běžnou záležitostí. Není snad zapotřebí dodávat proč.