Ústavní soud dnešním nálezem zásadním způsobem zkritizoval Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví

Ústavní soud dnes vyhlášeným nálezem zásadní způsobem zkritizoval Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. V zásadě soudní praxi sdělil, že nelze bez dalšího, mechanicky, ve slepé důvěře vycházet z Metodiky. 

Pokládám řečnickou otázku: Jsme vskutku tak bohatý stát, abychom museli - zde z pohledu problematiky justice, předvídatelnosti práva a principu právní jistoty - podstupovat martyria typu (ne)respektování Metodiky k náhradě nemajetkové újmy, jež je provázena komerčnimi spletenci a povážlivou činností některých vrcholových soudců?

Co tedy Metodika od roku 2014 přinesla dobrého, pakliže se píše rok 2023 a Ústavní soud v dnes vyhlášeném nálezu takto kriticky zásadním způsobem  pohlíží na Metodiku?

Nebylo už kdysi dávno lepší, pokud by prováděcí předpis kvantifikoval újmy v nějakém základu, pod který by soudy neměly jít, přičemž při hledání odškodnění dle zásad slušnosti by s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti naopak měly být pro rozhodující soudy hranice otevřené, které by pak mohl Nejvyšší soud strandardní cestou svou rozhodovací praxí usměrňovat?

Kdepak! Museli jsme být svědky vzniku různých sdružení či spolků, zpoplatňování různých produktů a hlavně s baterkou v ruce v právním přítmní nalézat odpovědi na otázky typu: proč jsou vlastně dvě verze Metodiky? Proč se v Metodice hovoří o tom, že jde o Metodiku Nejvyššího soudu, když to není pravda? Proč znalec má řešit právní otázky? Atd. atd.

To je tak, když do podobných věcí legislativního charakteru zasahují soudci, kteří správně mají jen soudit, případně přednášet, školit. Prostě soudci legislativě nerozumí a takto také podobné pokusy dopadají.

Ptám se z pohledu běžného občana - lze § 2958 skrze Metodiku vskutku chápat jako naplnění principu předvídatelnosti práva a právní jistoty?

Že ne? Pak tu Metodiku jednou pro vždy zrušme a problém nechejme vyřešit skutečnými legislativci. Novelizujme § 2958 o. z. s odkazem na prováděcí předpis, který by vznikl za přispění České lékařské komory a sítě lékařských specialistů, aby pro soudy se mohl stát vskutku solidním základem pro rozhodování této velmi složité materie. Vždyť přece vyhláška soudy nemusí nijak svazovat, ale pouze stanovit základ, od něhož soudy s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti jimi konkrétně rozhodovaného případu se mohou odrazit v náhradách směrem nahoru. Anebo si rovnou řekněme, že je zapotřebí tuto agendu do určité míry "svázat", ale pak tak nečiňme nějakou pochybnou Metodikou. 

Info k nálezu - nález - Metodika - březen 2023.pdf (723273) zde: 

Ústavní soud, Brno, TZ 19/2023

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 369/2021-448 ze dne 10. 2. 2022, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 67/2020-393 ze dne 28. 5. 2020 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 29 C 247/2016-326 ze dne 21. 11. 2019, kterými bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka podstoupila v roce 2014 v nemocnici zákrok, při kterém jí měl být při odstraňování žlučníku přetnut jeho vývod. Namísto toho jí však byl chybně přetnut hlavní žlučovod. Stěžovatelka se posléze, v souvislosti s nevydařenou operací, domáhala odškodnění újmy na zdraví celkem ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím. Nejprve obecné soudy rozhodly, že základ stěžovatelčina nároku je opodstatněný a že nemocnice odpovídá za vzniklou újmu, jejíž výše bude následně vyčíslena. Poté nalézací soud napadeným rozsudkem vyhověl stěžovatelce v částce 708 803 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Vyšel přitom ze znaleckého posudku, zpracovaného na základě Metodiky k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou. Při rozhodování o odčinění újmy na zdraví stěžovatelky měly obecné soudy stanovit peněžitou náhradu ve výši odpovídající zásadám slušnosti, jak jim ukládá zákon (§ 2958 občanského zákoníku). Jen tím je totiž soud ve své rozhodovací činnosti vázán a jen tak obecné soudy dostojí požadavkům plynoucím z práva stěžovatelky na spravedlivý proces a nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny). Rozhodnutí o výši odčinění újmy stěžovatelky nenaplňuje požadavky náležitého odůvodnění – to je naopak vnitřně rozporné a nelogické. Posuzování právních otázek, jakými je existence překážky lepší budoucnosti, její míra a z toho vyplývající míra ztížení společenského uplatnění, je výlučně odpovědností soudce, a nelze ji fakticky přenášet na znalce. Rozhodnutí o tom, jaká částka je k odčinění újmy poškozeného přiměřená, má být podepřeno pro účastníky srozumitelnou úvahou, nikoli prostým odkazem na znalecký posudek. Soudy tedy ve svých rozhodnutích nemohou bez dalšího přebírat závěry znalců, kteří jen mechanicky opisují tabulkové výpočty výše odškodnění z Metodiky k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění. Ostatně úprava všech nároků na náhradu nemajetkové újmy v nyní účinném občanském zákoníku vychází ze stejného filozofického a hodnotového základu, který vyzdvihuje lidskou důstojnost, respekt k individuální osobnosti každého člověka, a naopak opouští paušální „tabulkově“ stanovené částky či mechanické výpočty podle předem daných sazebníků a vzorců.

Ústavní soud připomněl, že soudy musí dodržovat princip předvídatelnosti soudního rozhodování, který požívá jako jeden ze základních principů materiálního právního státu ústavněprávní ochrany prostřednictvím samotného čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny jako součást práva na soudní ochranu. Aby mu obecné soudy dostály při rozhodování, jaká výše odčinění nemajetkové újmy v penězích je přiměřená, je třeba při srovnávání s jinou rozhodovací praxí vzít do úvahy nejen skutkovou obdobnost případu, nýbrž zasadit srovnávanou částku také do ekonomického kontextu doby jejího přiznání. V neposlední řadě Ústavní soud upozornil, že věk pacientů nemůže být v obecné rovině kritériem při posuzování výše přiměřeného odčinění nemajetkové újmy (tj. důvodem pro její snížení). Takový postup není v souladu s právem na rovné zacházení dle čl. 3 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Obecným soudům uložil, aby důkaz znaleckým posudkem hodnotily podle zásady volného hodnocení důkazů. Jinými slovy, aby zejména „nepřeceňovaly“ závěry znalce které směřují spíše k právnímu posouzení než ke zjištění odborných skutkových otázek. Na základě zjištěného skutkového stavu pak obecné soudy vysvětlí vlastní úvahy, které je vedly k určení přiměřené výše odčinění nemajetkové újmy stěžovatelky.