Ústavní soud: Důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní

Do včerejšího dne nebyl v judikatuře Ústavního soudu ani náznak o "protiústavnosti důkazního standardu pro prokazování jednání v duševní poruše". Pochopitelně případná rozhodnutí byla vydána formou usnesení, takže se na ně neuplatní čl. 89 odst. 2 Ústavy, zatímco na včera vydaný nález Ústavního soudu (který ani nehodnotí svou dosavadní judikaturu či spíše implicite přitakávání standardní judikatuře Nejvyššího soudu) se naopak aplikace uvedeného článku Ústavy uplatní. Za povšimnutí též stojí právní názor níže cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, což však nic nemění na závěru, že je nyní české procesní právo obohaceno o další prvek, jak je popsán a kategorizován v označeném rozhodnutí Ústavního soudu. 

Přitom dříve Ústavní soud standardně judikoval, že z ustanovení § 38 odst. 2 OZ vyplývá, že neplatný je právní úkon fyzické osoby, která jedná v duševní poruše, jež ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou, a to aniž by u této fyzické osoby došlo k soudnímu rozhodnutí o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, a že závěr o neplatnosti právního úkonu v takovém případě nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí (Usnesení Ústavního soud z 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12). 

V judikatuře Nejvyššího soudu byl také vyložen právní názor, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). 

Výše uvedené první senát Ústavního soudu včerejším nálezem ve věci sp. zn. I. ÚS 173/13, "posunul", pokud judikoval, že při aplikaci institutu neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) učiněného v duševní poruše nesmí být standard natolik vysoký, aby aplikaci tohoto institutu nepřiměřeně ztěžoval, či dokonce fakticky znemožňoval. K aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. (nyní § 581 o. z.) postačí vysoká míra prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která je v daný moment činila neschopnou právně jednat (viz cit nález - https://kuc.cz/1czzy1).

Podle Ústavního soudu (nálezu vydaného jeho prvním senátem) tedy k závěru o neplatnosti právního úkonu, resp. právního jednání učiněného v duševní poruše, postačí (byť ve vysoké míře) pravděpodobnostní závěr o jednání osoby v duševní poruše, což posouvá důsledek hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. poněkud jinam. Nepochybně v důsledku toho přibude soudních sporů, poněvadž nyní kupř. dotčenému dědici zůstavitele, jenž měl podle onoho dědice učinit právní jednání v duševní poruše, která jej prý činila neschopným právně jednat, bude k procesnímu úspěchu ve sporu postačovat "vysoká míra pravděpodobnosti", že k takovému jednání "asi" došlo.