Z předchozí doby (2017): Co by mělo být zohledněno při tvorbě Pravidel pro přidělování soudců z řad akademiků na Nejvyšší soud

    V dnešním (12. 4. 2017) vydání deníku Právo je publikován článek Jindřicha Gintera s názvem „Soudci se vybírají bez pravidel do nejvyšších postů i první linie“. Autor v článku  také uvádí, že „Závislost soudnictví na vládě se naplno obnažila poté, co vyšlo najevo, že předseda NS Pavel Šámal probíral s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem (ANO) možnost, že na NS by přišli i právníci nemající žádnou soudcovskou praxi. Měli přitom jednat už i o konkrétních osobách z okruhu autorů kontroverzního občanského zákoníku, který mnozí jiní, hlavně soudci, nepokrytě kritizují. Soudcovská unie na to reagovala, že ohrožena nezávislost NS.“

      Nynější předseda Krajského soudu v Praze JUDr. Ljubomír Drápal, který byl jedním z nejerudovanějších soudců Nejvyššího soudu, u něhož působil do ledna t. r., se poměrně zásadním způsobem vyjádřil k problematice obsazování Nejvyššího soudu z řad tzv. akademiků na webu Česká justice: „Pokládám za správné, aby se soudci obecných soudů stávali též osoby z akademické sféry, jejichž vysoké odborné znalosti dávají záruku řádného výkonu funkce u příslušného soudu. K Nejvyššímu soudu by osoby z akademické sféry, které nepůsobily jako soudci u nižších soudů, měly být přidělovány jen zcela výjimečně, jestliže jejich celoživotní vědecké a pedagogické působení na právnické fakultě prokazatelně osvědčilo, že jejich činnost „v taláru“ bude přínosem pro výkon soudnictví.
Ti, o nichž jsem se dozvěděl, že by nyní měli být přiděleni k Nejvyššímu soudu, uvedená kritéria podle mého mínění nesplňují. Záměr přidělit je k Nejvyššímu soudu vnímám jako specificky vyjádřený projev nedůvěry ve schopnosti stávajících soudců občanskoprávního a obchodního kolegia, spojený se zřejmou snahou o změnu v dosavadní rozhodovací praxi kolegia a některých jeho soudních oddělení. Nejde o cestu správným směrem. Orgány státní správy soudů nesmějí zasahovat do nezávislosti soudů (včetně přijímání právních názorů), a to ani prostřednictvím způsobu výběru osob přidělovaných k jednotlivým soudům (a k Nejvyššímu soudu obzvláště).“

     Na včerejším setkání soudců NS předseda Pavel Šámal sdělil, že v dohledné době bude soudcům předložen k připomínkování materiál týkající Pravidel procesu pro přijímání kandidátů na soudce NS. Z vyjádření předsedy Pavla Šámala nevyplynulo, že by v jeho hledáčku měly být na webu Česká justice zmíněná čtyři jména akademiků, kteří se podíleli na tvorbě nového občanského zákoníku, a byli v tomto směru tedy výrazným způsobem propojeni s exekutivou, což pro dráhu budoucí soudce (natož NS) není přínosné.

      Vzhledem k tomu, že zřejmě nebude brán zřetel (jako pro nesplnitelný požadavek) na tu část soudců NS, kteří zaujímají názor, že by akademik neměl být rovnou jmenován soudcem NS, nýbrž že by měl být nejprve jmenován soudcem prvního stupně, aby v soudní praxi prokázal své kvality, pro které by mohl (byť třeba v rychlejším tempu) kariérně postupovat na vyšší soudy (až třeba na NS), dovoluji si – vzhledem k závažnosti dané situaci (minimálně již z toho důvodu, jak celou situaci vnímají a komentují média a především pak sama Soudcovská unie - https://kuc.cz/w73ryt) – ve stručnosti učinit nástin toho, co by podle mého názoru mělo být při zpracovávání oněch pravidel pro přijímání kandidátů na soudce Nejvyššího soudu z řad akademiků, resp. právníků, kteří nejsou soudci, také zohledněno:

       1. [Předchozí půlroční praxe asistenta soudce NS] Jelikož stávající právní úprava neumožňuje výkon funkce soudce pouze pro časově vymezené období, je otázkou, jak zjistit, zda akademik je vůbec schopen obstát v justičním prostředí, zda je schopen vykonávat funkci soudce, pracovat v příslušném senátu atd. Řešení se nabízí kupř. cestou (minimálně) jeho půlročního působení na pozici asistenta soudce NS v senátu, ve kterém by měl tento akademik působit po jmenování soudcem NS. Minimální půlroční působení akademika v pozici asistenta soudce NS by mohlo představovat nejkratší časový úsek, v němž si lze ověřit jeho schopnosti a dovednosti pro budoucí výkon funkce soudce NS tím, že by se podílel na zpracovávání konceptů rozhodnutí a řešení dalších věcí spojených s výkonem funkce soudce NS (jistěže v rámci zákonem daných podmínek pro výkon asistenta soudce NS), přičemž závěrečné hodnocení příslušného řídícího předsedy senátu by mohlo představovat relevantní (informačně hodnotný) podklad pro předsedu NS, zda takového akademika navrhne ke jmenování soudcem NS, resp. zda učiní ministru spravedlnosti podnět k jeho jmenování (ministr spravedlnosti by po kompletaci spisového materiálu, s příp. přihlédnutím k závěrům z psychologicko-diagnostického vyšetření předložil návrh na jmenování prezidentu republiky). Pokud by nebylo přistoupeno k podmínce minimální (asistentské) praxe akademika (zájemce o post soudce NS) u NS, je zde vážné nebezpečí, že se soudcem NS může stát akademik, který sice bude brilantním právním teoretikem, ale třeba podprůměrným či ve svém důsledku neschopným soudcem.

     2. [Psychologicko-diagnostické vyšetření] Ministerstvo spravedlnosti vyžaduje pro nominaci soudcovského kandidáta pozitivní závěr z psychologicko-diagnostického vyšetření (srov. Metodiku k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce zde: https://kuc.cz/hlca66).  Cílem tohoto vyšetření je vyloučit osoby nezpůsobilé pro výkon funkce soudce. Kromě posouzení intelektové kapacity, posouzení charakteristik osobnosti a výskytu psychopatologie, se u soudcovských kandidátů standardně posuzuje i odolnost uchazeče vůči zátěži.

Je tedy primárně k posouzení, zda i osoby z řad akademiků navrhovaných na jmenování soudce Nejvyššího soudu, by se měly podrobit tomuto psychologicko-diagnostickému vyšetření. Pokud by tomu tak být nemělo, znamenalo by to, že se v tuzemsku (a zdůrazňuji, že neodůvodněně) uplatňují dvojí pravidla pro výběr soudcovských kandidátů. Zatímco na soudy nižších stupňů je takovéto vyšetření obligatorní a bez něj (anebo s nevyhovujícím výsledek po vyšetření) by ministr prezidentu republiky návrh na jmenování soudce nikdy nepředložil, v případě akademiků – kandidátů na post soudce NS by musela být zcela neodůvodněně uplatňována výjimka, což by nepochybně nemohlo být vnímáno jako projev rovného přístupu v podmínkách pro obsazování soudcovských míst. Navíc v případě osob bez jakékoliv znalosti justičního prostředí by nemohlo být díky takovému vyšetření ani zjištěn stupeň jejich odolnosti vůči zátěži. Tedy jejich schopnost reálně fungovat při zátěži soudce.

      3. [Jaké osobnosti – akademiky - NS vlastně hledá] Je rovněž třeba si vyřešit otázku, co se vlastně sleduje přijetím akademika na post soudce NS. Je zde zájem, aby v co nejširší možné míře takový akademik, ale již v pozici jmenovaného soudce NS, nadále přednášel, vykonával bohatou lektorskou činnost, když při takové zátěži stěží může současně 100 % odpovědně vykonávat funkci soudce NS? Anebo naopak, aby se plně věnoval výkonu funkce soudce a pouze okrajově, resp. doplňkově vykonával pedagogickou a lektorskou činnost (připomeňme si v této souvislosti zcela zřetelný názor ministra spravedlnosti Roberta Pelikána - https://kuc.cz/ly1qtr). Nemíjí se pak tato očekávání (přání) s možnostmi a jinými formami (např. pozice poradce v pracovním poměru u NS)? Je zde skutečně zájem o akademika – soudce NS, který jen kupř. z 50 % možná ze 70 % bude fakticky vykonávat funkci soudce, ale za to může kromě své pedagogické činnosti být nepřehlédnutelným zástupcem NS na různých právních konferencích?

4. [Nepřípustné propojení s exekutivou] Problematika propojení s exekutivou se do jisté míry navozuje v případě nominace na post soudce NS těch akademiků, kteří kupř. předchozí roky intenzivně pracovali na tvorbě nové civilní úpravy, své úsilí spojili s tvorbou nových komentářů civilního kodexu a dalších navazujících předpisů, s lektorskou činností, zpracováváním různých analýz a posudků, takže by zde došlo k naprosto nepřijatelnému propojení v pozici týchž osob – participace na normotvorbě, propojení s exekutivou a následně souzení „podle zákona, na jehož tvorbě jsem se podílel.“

Jistěže je tedy možné, aby i výrazná osobnost z akademické obce mohla být jmenována soudcem MS (zákon takový postup explicitně nezakazuje), nicméně mělo by se pečlivě vážit, jakým přínosem může pro NS být, pokud takovým soudcovským kandidátem má být akademik, který své předchozí roky spojil s tvorbou nové civilní úpravy (především nového občanského zákoníku), komerčních komentářů, komerčních školení, a jenž by se měl najednou přetavit (s tak úzkým propojením s exekutivou) do pozice soudce Nejvyššího soudu.

 Lze od této osoby očekávat i možný názorový střet s jeho předchozími názory vtělenými do jím zpracovaných komentářů či jím zaujímaného výkladu jím sepsaných nových pravidel civilního kodexu a dalších předpisů? Nehrozí – s ohledem na předchozí již vyložené právní názory takového akademika – jistá odborná strnulost (skrytá neschopnost či neochota se odchýlit od svých vlastních názorů, natolik komerčně prezentovaných), které v konfrontaci s realitou mohou pokulhávat a vykazovat názorový defekt? A lze v této souvislosti zaznamenat možný dosah následující řečnické otázky formulované bývalou předsedkyní NS Ivou Brožovou i ve vztahu k těmto akademikům – spolutvůrcům nového občanského zákoníku – „Kladu si sama otázku, jak může soudce nalézat právo, jestliže si ho sám vynalezl již tím, že ho napsal.“?

Připadá mi koncepčně nesprávné, aby na pozici soudce NS se ocitl bývalý „legislativec“, dosud tak intenzivně propojený s exekutivou, jenž by nadále měl jím napsaný (spolu sepsaný) zákon již jako soudce NS interpretovat a aplikovat. A naopak mi připadá (pokud předseda NS natolik trvá na jmenování některých akademiků soudci NS) vhodné a žádoucí – právě s ohledem na zachování názorové plurality – povolat na NS ty významné akademiky, kteří stáli mimo tuto hlavní novou legislativní civilistickou vlnu. Od těchto akademiků – „nelegislativců“ – totiž nelze očekávat odbornou strnulost (v zahledění do dříve pojatých – znormovaných pravidel chování, posléze okomentovaných a lektorsky prosazovaných stejnými osobami), nýbrž jistou invenci a schopnost i kritického náhledu vůči jejich bývalým akademikům.

Pokud bude ovšem prosazována varianta přijetí akademiků – „legislativců“ civilních předpisů, jež po celá léta byli propojení exekutivou, na post soudců (civilního kolegia) NS, pak stěží bude možno odolávat (a argumentačně vytěsňovat) úvahám, které jsou naznačeny např. v citacích shora.