Základ dobrého fungování justice se odvíjí od výkonného soudního managementu

Slovenská justice v otázce hodnocení soudců je – oproti české justice – výrazně přísnější. Slovenský zákon o soudech a soudcích zakotvuje tzv. roční statický výkaz soudce a dále stanoví kritéria pro hodnocení soudce. Pokud jde o roční statický list, ten v podstatě poskytuje informace o tom, kolik věcí bylo soudci přiděleno, kolik jich rozhodl, kolik mu zůstalo nevyřízených a dále třeba informace o tom, jak rozhodoval o odvoláních proti příslušným soudcem vydaných rozhodnutí odvolací soud. Součástí tohoto výkazu je také evidence počtu rozhodnutí Ústavního soudu SR, které se týkají rozhodovací činnosti soudců a kterými slovenský orgán ochrany ústavnosti vyslovil porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů nebo porušení jiných základních práv a svobod s uvedením počtu věcí, v nichž došlo k průtahům v řízení před přidělením věci hodnocenému soudci. Nechybí třeba ani údaj o účasti soudce na vzdělávacích aktivitách podle zákona o soudech a soudcích. Všechna uvedená data jsou veřejně přístupná, což se odráží mj. v tom, že různé neziskové subjekty hodnotí soudy a soudce, činí různé žebříčky a v tomto směru jsou konkrétní jména soudců (především těch prvoinstančních) zmiňována všemi možnými směry, což nepochybně musí činit obrovský mediální tlak na jednotlivé soudce a u některých může vést k tomu, že i pod vlivem tohoto tlaku korigují svůj dosavadní výkon funkce soudce. Tak např. podle Transparency International Slovensko (TI SR) je u soudce posuzováno, zda je „kvalitní a efektivní“. Podle TI SR je (přeloženo do češtiny) „kvalitní soudce…takový, který rozhoduje na základě důkazů, v souladu s procesními pravidly, svá rozhodnutí úspěšně odůvodní, přitom se opírá o příslušné zákony. Pokud vydané rozhodnutí takové podmínky nesplní, často bývá důvodem na odvolání a následně měnící nebo zrušující rozhodnutí vyššího soudu.“ Podle TI SR by „efektivní soudce měl splnit tři podmínky. Měl by stíhat vyřizovat případy, které mu na stůl přicházejí, ideálně ukrajovat z těch, které mu zůstaly z minulosti. Měl by mít jen tolik nevyřešených případů, kolik je schopný je vyřídit v rozumném čase, a v neposlední řadě by si měl vědět určit priority tak, aby se mu mezi nevyřešenými věcmi nekupily případy, které jsou nevyřešené dlouhodobě.“[1]

Shora zmíněné hodnocení slovenských soudců je upraveno v § 27a a násl. slovenského zákona o soudech a soudcích. Hodnocení se provádí a) po pěti letech výkonu funkce soudce, b) v souvislosti s výběrovým řízení, ledaže je pro výběrovou komisi k dispozici hodnocení soudce, které není starší jednoho roku, c) k návrhu osoby, která je oprávněna podat disciplinární (kárný) návrh (hodnoceným obdobím je v tomto případě období pěti let, které předcházejí hodnocení nebo období výkonu funkce soudce, pokud soudce vykonává funkci kratší než pět let), d) pokud soudce požádá o hodnocení, e) po jednom roce, pokud bylo bezprostředně předcházející hodnocení soudce se závěrem „nevyhovující“.

Hodnocení soudců provádí v obvodu krajského soudu tříčlenná hodnotící komise složená ze soudců; zákon pak dále upravuje ustavení těchto komisí atd. Při hodnocení soudců hodnotící komise vychází a) z průzkumu rozhodovací činnosti, plynulosti a důstojnosti vedení soudního řízení v hodnoceném období, přitom přihlíží k právní a skutkové složitosti věcí přidělených soudci, b) ze stanovisek odvolacích senátů, případně dovolacích senátů, c) z vyjádření předsedy soudu o činnosti hodnoceného soudce a pokud je hodnoceným soudcem hostující soudce[2], z vyjádření předsedů soudů, na kterých hostující soudce v hodnoceném období vykonával funkci soudce, d) z vlastních poznatků osoby, který nevykonává hodnocení soudce a ze stanoviska předsedy senátu, e) ze stavu a příčin starších nevyřízených věcí a průtahů v řízení a z ročních statistických výkazů, a f) ze stanoviska soudcovské rady k dodržování zásad soudcovské etiky a pokud je hodnoceným soudcem hostující soudce, ze stanovisek soudcovských rad soudů, na kterých hostující soudce vykonával funkci soudce. Při uvedeném průzkumu hodnotící komise vychází ze zprávy o výsledku vnitřní revize provedené na soudě, na který byl soudce přidělený, přeložený nebo na kterém vykonával funkci soudce jako hostující soudce. Pokud zpráva o výsledku vnitřní revize nepostačuje pro účely hodnocení soudce, hodnotící komise se zaměří zejména na: a) dodržování předpisů o řízení před soudy, náležitostí protokolů, dodržování zákonných lhůt na jednání a rozhodnutí, b) včasnost vyhotovování a přesvědčivost rozhodnutí, c) úroveň přípravy soudních jednání a průběhu soudních jednání, využívání jednacích dnů a příčiny odročování jednání (členové komise se za tím účelem účastní náhodně vybraných jednání hodnoceného soudce). Při průzkumu soudních spisů hodnoceného soudce hodnotící komise vychází nejméně z 10 a nejvíce 15 soudních spisů, a alespoň dvou soudních spisů za každý hodnocený rok, a z pěti soudních spisů, které vybere hodnocený soudce (nesmí jít o soudní spisy ve věcech se stejným předmětem řízení a současně většina soudních spisů se musí týkat věcí, v nichž bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé). Průzkum soudních spisů se má týkat pouze pravomocně skončených věcí; to neplatí, pokud jde o restantní věci.[3]

Z uvedeného (stručného) vhledu do problematiky hodnocení slovenských soudců je zřejmé, že verifikace výkonu soudcovské funkce u slovenských kolegů je mimořádně pečlivá, hloubková a ve svých důsledcích přísná. Jakkoliv z laického pohledu může být konstatováno, že taková kontrola je zcela důvodná, domnívám se, že tento přezkumný systém výkonu funkce slovenských soudců je náročný jak časově, tak ve svém důsledku i finančně (z pohledu času soudců např. v hodnotících komisích, kteří se této činnosti musejí věnovat), ale také i administrativně. Problémový výkon funkce soudce by v zásadě měl být detekován správnou činností soudních funkcionářů, kteří podle mého názoru mají dostatek mechanismů umožňujících záchyt podobných pochybení. Především je zde interní statistika, tzv. tvrdá data, která v každém časovém okamžiku soudnímu funkcionáři naznačují, jak se ten který soudce potýká s vyřizováním jemu napadlé, resp. rozvrhem práce příslušného soudu mu přikázané soudní agendy. Pamatuji se na dnes již zesnulého předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Milana Kohoutka, který měl dokonalý přehled o všech soudcích tamního krajského soudu a poměrně rychle (a nutno dodat, že v počátečních fázích také citlivě) reagoval např. na situace, pakliže některý ze soudců (roz. ať již se jednalo o samosoudcovskou věc či vyřizování věci např. votantem odvolacího senátu) tzv. začal „vyzobávat mladší věci“, tj. přeloženo pro laiky, pakliže vyřizoval věci mladší, zatímco věci dříve napadlé a zřejmě složitější ponechával „zatím“ bez povšimnutí, případně (v horším ještě případě) přednostně vyřizoval věci zjevně jednodušší, čímž se mu postupně hromadily starší věci. A právě v takovém okamžiku počal dr. Kohoutek z pozice funkce předsedy krajského soudu se dotčeného soudce dotazovat, žádal od něj vysvětlení vzniklého stavu, což v mnoha případech vedlo k sebereflexi uvedeného soudce, který si výtky ze strany svého „nadřízeného“ vzal na vědomí a vzniklou situaci začal řešit tak, aby se postupně dostal do „přijatelných“ čísel nedodělků, jakkoliv v předmětnou dobu byl ústecký krajský soud, a zejména pak prvoinstanční soudy v jeho obvodu, nedodělky (nutno však zdůraznit, že po dlouhou dobu z důvodu personálního podstavu) extrémně zatížen.

K uvedené materii bych chtěl tedy uvést, že si nejsem jist, že by zavedení takového systému do českého soudnictví bylo nezbytné, stejně jako administrativně náročného individuální vzdělávání soudců. Jsem přesvědčen o tom, že mnohem flexibilnější cestou je více kladený důraz na výběr justičních manažerů, kteří by díky svým odborným schopnostem a svou osobností byli schopni u svého soudu zajistit, aby ze strany tamních soudců nedocházelo k problémům souvisejícím s jejich rozhodovací činností, a to z pohledu řádného výkonu funkce soudce.