Formulace a odůvodnění výroku rozsudku ve věci svéprávnosti

Formulace a odůvodnění výroku ve věci omezení svéprávnosti

§ 1 odst. 2,  § 40 odst. 1, § 50 a násl. ZŘS

§ 155 odst. 1 OSŘ

Esenciální náležitosti rozsudečného výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku plně doléhá i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti.

Formulace rozsudečného výroku, jímž se způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezuje tak, že „posuzovaný je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč“ (aniž by bylo zřejmé, k jakému časovému období se tento finanční limit vztahuje) není v souladu s § 155 odst. 1 OSŘ a § 40 odst. 1 ZŘS.

Z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědecké výpovědi zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí.

Rozsudek NS z 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014

K věci: Rozsudkem OS bylo změněno předchozí rozhodnutí soudu, jímž byl posuzovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům „tak, že M. Ž. se omezuje ve svéprávnosti tak, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč.“, a že „Opatrovník M. V. je povinen a oprávněn činit za posuzovaného M. Ž. veškerá právní jednání, kromě hospodaření s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč.“ Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že zdravotní stav posuzovaného se „prakticky nezměnil od roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o tom, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům. Je pravdou, že si osvojil některé dovednosti, rovněž umí hospodařit s menšími částkami peněz. M. Ž. je poživatelem invalidního důchodu ve výši asi 8.500 Kč, Je nucen si hradit poplatky za ubytování a stravu. Vzhledem k provedenému dokazování změnil soud původní rozsudek o zbavení způsobilosti tak, že se M. Ž. omezuje ve svéprávnosti v tom směru, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč. Soud zároveň vymezil opatrovníkovi Městu Vsetín nově jeho práva a povinnosti vůči M. Ž.“ K odvolání posuzovaného KS rozsudkem napadený rozsudek OS potvrdil. Ve shodě s OS dospěl k závěru, že „o použití mírnějších omezujících opatření v daném případě uvažovat nelze, stejně tak je podle názoru odvolacího soudu naprosto jasné, že vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy.“

Proti rozsudku KS (do jeho meritorního výroku) odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítal, že rozhodnutí KS spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Posuzovaný argumentoval tím, že v posledním období získal takové dovednosti a návyky (jež jsou uvedené ve spise), které odůvodňují realizaci mírnějších a méně omezujících opatření ve smyslu § 55 odst. 2 ObčZ. Podle posuzovaného KS, resp. oba soudy nedbaly na to, aby omezení svéprávnosti nebylo ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba, přičemž měly postupovat podle § 39 ZŘS, a měly např. schválit smlouvu o nápomoci. Posuzovaný je přesvědčen o tom, že mu správně měla být vrácena svéprávnost. OS přistoupil ke změně předchozího rozsudku shora popsaným způsobem, aniž by blíže určil za jaké období je posuzovaný schopen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč; stejné pochybení se projevilo i ve výroku II. rozsudku OS v rámci úpravy práv a povinností opatrovníka.

NS shora označeným rozsudkem zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil OS k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: OS rozhodoval o návrhu posuzovaného na navrácení jeho svéprávnosti, který – v poměrech předchozí právní úpravy a shora již cit. předchozím rozhodnutím OS ve Zlíně – byl zbaven způsobilosti k právním úkonům.

Podle § 40 odst. 1 ZŘS soud rozhoduje rozsudkem. Podle odst. 2 téhož par. v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Nestanoví-li ZŘS jinak, použije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 2). Podle § 155 odst. 1 věty první OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.

Esenciální náležitostí meritorního výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení ukládaných povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku doléhá zcela i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti.

V posuzovaném případě KS napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek OS, který posuzovaného omezil ve svéprávnosti (ještě jednou citováno z výroku I. cit. rozsudku) „tak, že je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč.“ Z této formulace rozsudečného výroku (ale ani z odůvodnění písemných vyhotovení obou soudních rozhodnutí) však není již zřejmé (určité), k jakému časovému období se finanční limit 500 Kč vztahuje; zda jím má být limit denní, týdenní či snad měsíční. Absence časového vyjádření, k němuž se má vztahovat předmětný limit z hlediska stanovení hranice při omezení svéprávnosti posuzovaného, je tak důsledkem nesprávného právního posouzení věci, kdy tento zjevný defekt nebyl odstraněn ani v odvolacím řízení. K obdobnému právnímu pochybení došlo i v rámci výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž nijak nereagoval.

Za dané situace dovolacímu soudu proto nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.

Protože dovolání v této věci je přípustné, byl dovolací soud povinen přihlédnout podle § 242 odst. 3 též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku sice vyložil, jaká z provedených důkazů učinil dílčí skutková zjištění, leč závěr o skutkovém stavu (tzv. skutková právní věta coby relevantní skutkový základ, který soud podřazuje příslušné právní normě) s vyjádřením učiněného právně kvalifikačního závěru (právního posouzení věci) je zcela nedostatečný a do jisté míry zmatečný vzhledem k učiněnému závěru o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného. Soud prvního stupně totiž – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - na straně jedné uzavírá, že bylo „prokázáno, že zdravotní stav M. Ž. se prakticky nezměnil od roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o tom, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům“, současně však na straně druhé zase uvádí, že „Je pravdou, že si (roz. posuzovaný) osvojil některé dovednosti, rovněž umí hospodařit s menšími částkami peněz...je poživatelem invalidního důchodu...je nucen si hradit poplatky za ubytování a stravu.“ Zjevně zde tak chybí hodnotící úsudek soudu, proč nakonec bylo přistoupeno k omezení svéprávnosti posuzovaného, byť se v mezidobí sociální chování posuzovaného mělo změnit a u posuzovaného – oproti poměrům, za nichž rozhodoval OS ve Zlíně – mělo dojít k určitému zlepšení v jeho dovednostech, návycích atd. Nejde totiž o to, jak znalec popisuje jím zjištěné skutečnosti, či jak vnímá chování posuzovaného zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, nýbrž zásadně jde o důsledné posouzení takto zjištěných skutečností soudem, který je povinen v odůvodnění svého rozsudku zprostředkovat nejen ucelený skutkový obraz daného případu, ale též smysluplnou a přesvědčivou právní kvalifikaci věci, jež v sobě obsahuje (danému případu odpovídající) podrobné rozvedení aplikovaného pravidla chování na zjištěný skutkový stav. Z tohoto pohledu je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice obsažnější, avšak jeho závěr, že „vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy“, postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu. Přitom i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález ÚS z 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09).

Poznámka: Publikované rozhodnutí připomíná i pro potřeby aplikace ZŘS nezbytnost, aby vydaný rozsudek splňoval zákonem předepsané náležitosti jak v jeho výrokové tak i v důvodové části. V rozsudečných výrocích je potřeba vždy pečlivě vážit užité formulace tak, aby splňovaly podmínky určitosti a srozumitelnosti obsahového vymezení rozhodnutí ve věci samé, a aby ve smyslu § 40 odst. 1 ZŘS obsahovaly konkrétní rozsah, v jakém se způsobilost posuzovaného právně jednat omezuje. V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je pak zapotřebí skloubit skutkové a právní momenty daného případu, přičemž nestačí pouze provést mechanický výčet množiny skutkových zjištění a poté bez odpovídajícího hodnocení právně významných okolností odkázat (či citovat) na aplikované pravidlo chování (srov. § 55 a násl. ObčZ).