František Rouček: K výkladu civilního kodexu

    „Mezi řečené normy dané (jimiž se zabývá právní dogmatika) patří…zákony a tedy také zákon občanský. Proto když pojal jsem myšlenku napsati komentář k platnému zákonu občanskému a získal pro ni také univ. prof. Dra Jaromíra Sedláčka a společně s ním kruh vědeckých pracovníků, šlo vlastně o myšlenku pěstovati právní dogmatiku se zřetelem k občanskému zákonu. Vědečtí pracovníci dob dřívějších dostatečně neuvědomovali si meze, které vedle logiky – jakožto nejvyšší vládce každého vědeckého pracovníka – klade noetika, v níž se dovídáme, že musíme činiti rozdíl mezi poznatky existenciologickými (co ‚jest‘ nebo ‚není‘) a normologickými (co ‚má býti‘ nebo ‚nemá býti‘), a metodologie, v níž se dovídáme, jak musíme postupovati, abychom se dopracovali objektivních poznatků (existenciologických nebo normologických). U nás je velikou zásluhou univ. prof. Dra Františka Weyra a univ. prof. Dra Jaroslava  Kallaba, kteří se vší důrazností vyzdvihli, že nestačí respektovat jen meze dané logikou, ale že nutno stejně respektovati meze dané noetikou a meze dané metodologií. Teprve tenkráte, když respektujeme noetiku, tvoříme poznatky, a když při tom respektujeme také metodologii, tvoříme poznatky objektivní. To však se nerespektovalo v dobách dřívějších (a leckde – bohužel – dosud nerespektuje), čímž si vysvětlíme, že v dřívějších (a – bohužel – i leckterých dnešních) t zv. ‚vědeckých‘ pracích se setkáváme s tvrzeními, které ani nejsou poznatky (non poznatky, protože nerozlišují ‚normologické‘ od ‚existenciologického‘, čili nešetří meze noetiky), anebo sice jsou poznatky, ale nikoliv objektivní (protože nešetří meze metodologie).

     Nešetření mezí noetiky a metodologie mělo za následek, že v t zv. ‚vědeckých‘ výkladech občanského zákona norma ‚správná‘ (vyhovující hodnotě dobra) byla vydávána za normu ‚danou‘ (občanským zákonem), že něco, co ‚jest‘, bylo vydáváno za to, co ‚má býti‘ podle občanského zákona, že norma ‚daná‘ (občanským zákonem) byla nahrazována, měněna nebo doplňována normou ‚správnou‘ (podle hodnoty dobra), čímž t zv. ‚vědecké‘ výklady občanského zákona se občanskému zákonu vlastně stále více a více vzdalovaly. Potud tedy novému komentáři, jeho vykladatelé snaží se respektovati nejen logiku, ale i noetiku a metodologii, lze připojiti motto: návrat k občanskému zákonu. Jen tím také jest hověno právní jistotě, která jest – jak bylo pověděno – raison d´être zákonů a tedy i občanského zákona. Vždyť, kdybychom normu ‚správnou‘ vydávali za ‚danou‘ (normu ‚správnou‘ nahražovali, měnili nebo doplňovali normou ‚danou‘), pěstovali bychom pravovědu (tvorbu poznatků o normách správných, t. j. podle hodnoty dobra), nikoli právní dogmatiku (tvorbu poznatků o normách daných, t. j. podle občanského zákona) a přímo šlapali bychom tím po principu právní jistoty, neboť občan nemohl by se spolehnouti na znění občanského zákona (‚občanské‘ právo by přestalo být právem ‚občanů‘ a stalo by se právem soudců resp. t. zv. ‚vědců‘). A přece podle zásady právní jistoty občan jest nejen povinen říditi se občanským zákonem, ale i oprávněn spolehnouti se na jeho znění.

     A stejně, kdybychom něco, co ‚jest‘ (‚bylo‘) vydávali za to, co ‚má býti‘ podle občanského zákona, t. j. kdybychom pěstovali t. zv. výklad ‚historický‘ nebo výklad ‚teleologický‘, nerespektovali bychom nejzákladnější požadavek noetiky (rozdíl mezi ‚existenciologickým‘ a ‚normologickým‘) a požadovali bychom na občanu, aby dříve, nežli uvěří, některému paragrafu občanského zákona, studoval snad zákony Hamurabiho, provedl si interpolace v římských pramenech právních a doprošoval se všelijakých protokolů, důvodových zpráv a motivů. A přece občanský zákoník tím, že vyjadřuje slovy myšlenky, pojímá do sebe, co učí nauka o řeči (‚gramatika‘ – slovy) a nauka o myšlení (‚logika‘ – myšlenky). Proto nutným a také jedině přípustným výkladem jest výklad ‚gramaticko-logický‘. Vždyť při výkladu jde jen o to, je-li výklad správný či nikoliv, a proto podmínkou jest naprostá nepředpojatost vykladačova, která je dána, čerpáme-li odpověď na otázku způsobu výkladu z předmětu výkladu a nikoliv odjinud. Jen tak lze pěstovati ‚explikaci‘ občanského zákona, zatím co jinými ‚výklady‘ bychom pěstovali ‚implikaci‘, t. j. vnášeli bychom do občanského zákona něco, co v něm není. A jen tak půjdeme po cestě, která znamená návrat k občanskému zákonu.“

(zdroj: Rouček, František: Návrat k občanskému zákonu, Právní prakse, 1936-1937, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha, s. 49-50)

     K výše uvedenému připojuji ještě – z nynějších poměrů - názor prof. Karla Eliáše ke komentování nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.:

      „Aby se v praxi poznalo, co je dobře a co špatně, to chce alespoň dvacet let. Jedna věc je, jak s kodexem nakládá justice. To je důležité. Ale význam má i akademická sféra a vůbec právníci, kteří píší knihy.  Ti ovlivňují mimosoudní i soudní praxi. A tady pozoruji různé proudy. Jeden, snad postupně sílí, tvoří lidé, kteří se opravdu snaží najít smysl toho, čemu třeba na první čtení neporozumí; nejdřív pochopit myšlenku a odhalit souvislosti, a teprve pak o tom psát. Třeba…nebo…ve svých textech poctivě analyzují instituty a právní pravidla zákoníku. Jiní volí pohodlnější cestu stylem: ‚něco podobného je v Code civil nebo v BGB, tak to bez zřetele na kontext našeho práva narazíme na francouzské nebo německé kopyto‘, třebaže náš kodex je zvlášť vůči tomu německému dost odtažitý. Konec konců i to je civilizační cesta. Na třech velkých komentářích je znát, jak málo dobrých autorů na takové kvantum stran máme. Tak se bere, co je na trhu. Přejdeme-li pár těch, kteří si místo komentování se mnou vyřizují osobní účty, anebo teskní za starým zákoníkem, jsou pozoruhodní kolegové, co se bez dostatečných znalostí odvážně vrhají do práce. Metoda: ‚když o něčem nic nevím, napíšu o tom knihu‘, není spolehlivá.“

(zdroj: www.ceska-justice.cz/2020/12/justice-letos-resila-opatreni-kvuli-koronaviru-i-noveho-sefa-ns/)