Ještě k nabytí nemovitosti od nevlastníka

V letošním dvojčísle Právních rozhledů 15-16/2012 byl publikován příspěvek JUDr. Jany Bílkové s názvem „Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicita vlastnictví.“ Autorka, která je asistentkou  JUDr. Ludvíka Davida, CSc., předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu ČR, poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR řešící problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka¹ připouštějící poskytnutí ochrany nabyvateli jednajícímu v dobré víře, jakož i na rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, který je podle autorky při posuzování vlastnických sporů ve prospěch dobré víry „opatrnější“. Nejvyšší soud totiž v označeném rozhodnutí mj. vyložil, že z judikatury Ústavního soudu neplyne natolik radikální pojetí ochrany dobré víry při nabývání vlastnictví, aby přesahovalo obdobu důsledku odstoupení od smlouvy či jejího zrušení v intencích posledně citovaného nálezu. Podle autorky „I přes tento dosavadní převažující náhled lze už v nynější judikatuře Nejvyššího soudu nalézt rozhodnutí, v nichž se dovolací soud tohoto principu zřetelně dovolává i v jiných věcech a požaduje náležité zhodnocení z pohledu správného vyřešení otázky vlastnického práva.“ V příspěvku jsou pak zmíněny dvě rozhodnutí senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, které prý potvrzují autorkou nastíněný judikatorní trend. Jde jednak o rozsudek ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, ve kterém dovolací soud mj. vyložil: „Žalovaný své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozuje z kupní smlouvy, uzavřené dne 7. 12. 2005 s Pozemkovým fondem ČR. Jak již dovolací soud dříve naznačil, relevantním kritériem pro posouzení, zda žalovanému svědčí ke sporným pozemkům vlastnické právo, je jeho dobrá víra v platnost smluvního převodu. Chybný je závěr odvolací instance, že otázka dobré víry není v předmětné věci rozhodná a může mít význam pouze pro eventualitu nabytí vlastnického práva vydržením. Soudní praxe se naopak již ustálila v názorovém směru, že princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).“ Dále autorka v příspěvku odkázala  na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2652/2011, ve kterém – s ohledem na skutkové okolnosti případu – dovolací soud v zásadě opakuje závěry z předchozího rozhodnutí: „Žalovaní své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozují z kupní smlouvy, uzavřené dne 6. 6. 1995 s paní M. L. Ta se stala výlučným vlastníkem sporných pozemků po smrti svého manžela Z. L. na základě pravomocného dědického usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 4. 1995, č. j. D 154/94-45. Relevantním kritériem pro posouzení, zda žalovaným svědčí k nemovitostem vlastnické právo, je jejich dobrá víra v platnost smluvního převodu. Soudní praxe se již ustálila v názorovém směru, že princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).“

    V lepším případě v důsledku nedopatření ovšem autorka ve svém příspěvku  nezohlednila podstatný fakt, že již bezprostředně po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, Nejvyšší soud v několika svých rozhodnutích, vydaných před zmíněnými rozsudky senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, zaujal zcela odlišné právní názory a potvrdil tak svou dosavadní judikaturu konstantní v závěru o nemožnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka, nejde-li o zákonem předvídané situace (vydržení, nabytí od nepravého dědice atd.).

Tak kupř. již v usnesení ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, Nejvyšší soud k problematice nabytí nemovitosti od nevlastníka ve světle posledně cit. nálezu Ústavního soudu uvedl:

       „Dovolání nevykazuje judikatorní přesah, neboť k problematice nabytí vlastnického práva od nevlastníka Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, že „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, in Právní rozhledy 2011, číslo 3, resp. www.nsoud.cz, zejména pak níže cit. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu). Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 29/2007“), zejména pak rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 56/2010“)].

           Je faktem, že Ústavní soud v aktuálním nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (in https://nalus.usoud.cz), mj. judikoval, že „obecné soudy (musí) v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, avšak „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby „nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134), vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu (pouze) implicite a vzhledem k tomu, že ponechává zcela stranou institut držby ve smyslu §§ 129 a 130 ve vazbě na institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., tzn. instituty, jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal v dobré víře, může nabýt vlastnické právo k věci od nevlastníka. Proto Nejvyšší soud důvodně v R 29/2007 zdůraznil, že „Akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by ostatně učinilo v českém právním řádu obsolentním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.).“ Opačný závěr by přehlížel stávající hmotněprávní úpravu a bez dalšího povyšoval dobrou víru „nabyvatele“ nad (římsko) právní (Ulpianovu) zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má).

    Pokud v otázce řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a posledně zmíněnou právní zásadou velký senát Nejvyššího soudu ve zmíněném R 56/2010 zdůraznil, že „Za určující pro další postup obecných soudů v obdobných případech má přitom...nález pléna Ústavního soudu (nález ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06), jenž je rozhodovací činnosti tříčlenných senátů ústavního soudu nadřazen a z nějž tak radikální pojetí principu dobré víry neplyne“, není důvodu se od tohoto právního názoru v rozhodovací praxi odchylovat, obzvláště, není-li zde k dispozici zcela zřetelná a z pohledu judikovaného názoru na „nosných důvodech“ stojící argumentace ústící v závěr, že i v důsledku absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti lze nabýt vlastnické právo, byl-li „nabyvatel“ v dobré víře, a že v takovém případě se právní úprava (ne)oprávněné držby věci (k tomu srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010, in www.nsoud.cz) či vydržení stává obsoletní. Není jistě bez zajímavosti, že princip ochrany nabytých práv byl v odborné literatuře chápán jako „speciální způsob časového omezení účinnosti právních norem do minulosti“ (Fiala, J.: Iura quaesita a jejich uplatnění v judikatuře Ústavního soud, Právník, ročník 1999, číslo 3, str. 250), resp. byl vnímám v tom směru, že „spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.“ (Knapp, V., Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 209). V odborné literatuře bylo také zcela jednoznačně uvedeno, že „v platném občanském zákoníku obecně neexistuje ochrana poctivého nabyvatele“, resp. že „v občanském právu je institut nabytí od nevlastníka vyloučen...“ (Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam, ročník 2007, číslo 2, str. 48).

    Nejvyšší soud tedy nemá žádný důvod odchylovat se od své konstantní rozhodovací praxe.“

    Rovněž v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, Nejvyšší soud  argumentoval ve prospěch závěru o nemožnosti nabytí vlastnictví k převáděné nemovitosti od nevlastníka. Vzhledem k závažnosti uvedené problematiky jeví se žádoucím i v tomto případě citovat stěžejní pasáže z odůvodnění tohoto rozhodnutí:

    „Ústavní soud již v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003, vysvětlil (odkazuje na svojí starší judikaturu), že dobrá víra kupujícího, který kupuje nemovitosti od osoby zapsané v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, je rozhodná pouze potud, že jí lze přiznat veškerá práva a povinnosti oprávněného držitele tak, jak vyplývají z ustanovení § 129 a násl. obč. zák. Pro nabytí vlastnického práva k převáděným nemovitostem by měla dobrá víra kupujícího význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo by tak dojít k jejich vydržení. Ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, představuje vyvratitelnou právní domněnku, že ten, kdo jedná v důvěře ve správnost údajů v katastru nemovitostí, je v dobré víře (zásada veřejné víry, resp. zásada materiální publicity). S dobrou vírou však stávající právní úprava žádné jiné právní následky než výše uvedené nespojuje, a tudíž ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem.

    Ze stejných pozic pak vycházel i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010 (dále jen „R 56/2010“). V něm se přihlásil k dosavadní ustálené rozhodovací praxi, podle níž ten, kdo kupuje nemovitost od nevlastníka, vlastnické právo nenabývá, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Současně zdůraznil, že akceptace závěru, že postačující pro nabytí vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by učinilo v českém právním řádu obsoletním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. § 134 obč. zák.).

    Nejvyšší soud si je vědom, že z této ustálené rozhodovací praxe vybočují dva nálezy Ústavního soudu - ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 a zejména ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (oba dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). V těchto nálezech Ústavní soud poukázal na závěry, formulované v nálezu pléna ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 (uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb.) pro důsledky odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva podle § 48 odst. 2 obč. zák., podle nichž vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud jej nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká. Tyto závěry poté vztáhl i na situaci, kdy nedošlo k odstoupení od smlouvy (popř. k zániku smlouvy v důsledku naplnění rozvazovací podmínky), ale kdy první kupní smlouva (na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k nemovitostem pozdější prodávající) byla absolutně neplatným právním úkonem, dovozuje, že jde o „jiný způsob zrušení kupní smlouvy“.

    S důsledky nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07 pro rozhodovací praxi obecných soudů se Nejvyšší soud vyrovnal v R 56/2010, v němž se přihlásil k dosavadní ustálené rozhodovací praxi a neshledal důvody pro její změnu.

   Nicméně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 – poměřuje principy ochrany dobré víry dalšího nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka – opětovně dovodil, že ten, kdo kupuje nemovitost od osoby, která se (v důsledku absolutní neplatnosti svého nabývacího titulu) nikdy nestala vlastníkem nemovitosti, nabude vlastnické právo, jedná-li v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí.

    Zejména posledně citovaný nález Ústavního soudu se jeví jako odklon od dosavadní rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu, jež vycházela z premisy, že případy, kdy právní úprava výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňují před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž „koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)“ (srov. výše citované nálezy Ústavního soudu, zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak dává přednost dobré víře nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, a bez výslovné zákonné úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka) prolamuje obecně přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže převést více práv, než má sám.

    Jak Ústavní soud zdůrazňuje i v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 (srov. bod 26 odůvodnění), jsou podle článku 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a tudíž i pro Nejvyšší soud, a to nejen co do výroku, ale i co do tzv. „nosných“ důvodů. V situaci, kdy je judikatura samotného Ústavního soudu rozporná, nezbývá než zvážit, ke kterému ze závěrů postulovaných Ústavním soudem je na místě se přiklonit.

    Za výše popsaného stavu, kdy se závěry II. senátu Ústavního soudu odchylují (podle přesvědčení Nejvyššího soudu) od východisek postulovaných plénem Ústavního soudu zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 (z nichž vychází i řada rozhodnutí tříčlenných senátů Ústavního soudu, zejm. pak sp. zn. II. ÚS 349/2003), jakož i z důvodů podrobně rozebraných v R 56/2010, má Nejvyšší soud za to, že ani nález sp. zn. II. ÚS 165/11 neskýtá oporu pro odklon od dosavadní ustálené soudní praxe.“

    A obdobně Nejvyšší soud judikoval ve věcech sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, 29 Cdo 1955/2010, 29 Cdo 3744/2010, 30 Cdo 2010/2011, 30 Cdo 2881/2011 atd.

     Lze si proto položit otázku, proč autorka, nota bene asistentka soudce Nejvyššího soudu, u které se předpokládá perfektní znalost judikatury, ve svém příspěvku přehlíží připomenutá rozhodnutí jiných senátů Nejvyššího soudu, ve kterých byla řešena závažná otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka, a to ve světle judikatury Ústavního soudu. Jde přece o dost závažné téma, které si zasluhuje pečlivosti, pokud mají být podobnými příspěvky právní praxi sdělovány signály o údajné změně judikatury Nejvyššího soudu.

     Dospěl-li senát 28 Cdo  i přes jednoznačný závěr velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (zapovídající nabytí nemovitosti k převáděné nemovitosti pouze na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí) k právnímu názoru, který je také odlišný od (v tomto příspěvku připomenuté) judikatury Nejvyššího soudu, měl postupovat ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Měl tedy věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se zdůvodněním svého odlišného právního názoru. Podle mého názoru by ovšem velký senát v souladu se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011 (uveřejněného pod č. 1/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodl o tom, že tato věc se přikazuje k projednání a rozhodnutí senátu 28 Cdo (věc by tedy byla vrácena zpět uvedenému senátu), a to nepochybně s odůvodněním, že velký senát se k této právní otázce již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 31 Odo 1424/2006. Zřejmě by velký senát k tomu připomenul také právní závěr, jenž vyslovil ve svém aktuálním rozsudku ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, který byl (rozhodnutím občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu na jeho zasedání dne 10. 10. 2012) zařazen k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí s následující právní větou: „Rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu; prosté převzetí názoru Ústavního soudu tříčlenným senátem Nejvyššího soudu ke sjednocení rozhodování nepostačuje.“

     Závěrem bych ještě rád odbornou veřejnost upozornil na rovněž aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve kterém je mj. reagováno na další judikatorní vývoj k uvedené problematice následujícím způsobem:

    „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že ,v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky‘ (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ,nosné důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury. Na tomto místě je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem vyslovený právní názor, který byl dovolacím soudem i v této věci reflektován: ,Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána.1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.‘ (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06).“

      Z uvedeného vyplývá, že postoj Nejvyššího soudu k otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka, v situaci, kdy „nabyvatel“ jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, je  zcela jednoznačný a ustálený. Platí tedy, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti (další) „nabyvatel“ (kupující) se nestává vlastníkem převáděné nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) převodní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Shora cit. dvě rozhodnutí senátu 28 Cdo dovolacího  soudu, obsahující odlišný právní názor přisvědčující možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka (s ohledem na dobrou víru „nabyvatele“ v zápis do katastru nemovitostí), jsou pouze odklonem od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, resp. nereflektují již k dané problematice vyslovený právní názor velkým senátem Nejvyššího soudu.

¹ nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11