K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

§ 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.

     Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace § 159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).

      V ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat (interpretovat) ve spojitosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem určil, že předmětná bytová jednotka je v SJM označených žalobců. Soud mj. vycházel z toho, že v jiném (předcházejícím) soudním řízení již byla vyřešena otázka týkající se uzavírání předmětné kupní smlouvy (jak absolutně neplatný právní úkon). K odvolání žalovaného odvolací soud prvoinstanční rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud mj. zaujal právní názor, že v předcházejícím sporu o vyklizení předmětných nemovitostí, v němž byla předmětná smlouva shledána absolutně neplatnou, nebyla tato otázka řešena ve výroku rozhodnutí, a tudíž není pro soud v dalším řízení závazná.

     K odvolání žalobců Nejvyšší soud shora označeným usnesením zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

      Z odůvodnění: Předně je třeba zdůraznit, že pokud jde o řízení vedené u téhož Okresního soudu v N. pod sp. zn. 5 C 499/2001 [v němž se nynější žalovaný (tehdy vystupující v procesním postavení žalobce) domáhal vydání rozsudku, aby nynějším žalobcům (tehdy vystupujícím v procesním postavení žalovaných) byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt a garáž, které podle žalobního tvrzení nabyl na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu s tím, že jej žalovaní užívají bez právního důvodu], soud prvního stupně v něm řešil – jak je také zrekapitulováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 704/2004 (kterým bylo dovolání žalobce – nynějšího žalovaného – proti označenému rozsudku odvolacího soudu odmítnuto) – „jako předběžnou otázku vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu a garáži včetně vlastnictví jeho podílu na společných částech domu čp. 1280 a parcel č. 3221/1, 3221/9 a 3221/4. Vyšel ze zjištění, že v příslušném katastru nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán žalobce a právním titulem pro tento zápis byla smlouva o převodu bytu s právními účinky vkladu k 21. 12. 2000. Z obsahu smlouvy zjistil, že ji uzavřeli žalovaní jako prodávající s žalobcem jako kupujícím 6. 3. 1998. Ohledně kupní ceny ve výši 800.000,-Kč obsahuje smlouva údaj, že ji zaplatil kupující prodávajícím hotově před jejím podpisem. Dále je v ní uvedeno, že kupující potvrzuje svým podpisem převzetí vyklizeného bytu a garáže včetně klíčů, a dále, že byla uzavřena před advokátem JUDr. L. F., který ověřil totožnost účastníků. Z dalších podrobně analyzovaných důkazů soud ale zjistil, že šlo toliko o fiktivní převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve skutečnosti se jednalo o zajištění půjčky 550.000,-Kč sjednané mezi zcela odlišnými subjekty, a to O. M. a V. J., přičemž žalovaní měli poskytnout simulovaným převodem vlastnického práva k uvedeným nemovitostem zajištění této půjčky. Žalobce v daném případě nevystupoval fakticky jako kupující, ale pouze jako osoba ‚nastrčená‘ svědkem M. pro ‚zpřehlednění situace‘. Soud konstatoval, že předmětem řízení byla ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák., jehož se žalobce domáhal, avšak s odkazem na § 37 odst. 1 obč. zák. shledal uzavření předmětné smlouvy o převodu vlastnictví předmětných nemovitostí absolutně neplatným právním úkonem. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 28 Co 392/2003-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že nemá důvod odchýlit se od skutkových závěrů soudu prvního stupně a správným shledal i jeho právní závěr. Uvedl, že smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky a garáže nebyla uzavřeně svobodně a především vážně. Šlo o absolutně neplatný právní úkon, na jehož základě se žalobce nemohl stát vlastníkem bytu.“

      Ustanovení  § 135 odst. 2 o. s. ř.  je potřeba vykládat v úzké souvislosti s § 159a odst. 1 o. s. ř. a § 159a odst. 4 o. s. ř. Z nich vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).

      Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000 (publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, svazek 13 pod č. C 909, C. H. Beck) zaujal právní názor, že řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, je pro soud takové rozhodnutí závazné jen tehdy, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným rozhodnutím již mezi účastníky řízení vyřešené.

     V usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4054/2009, dovolací soud vyložil, že byla-li žaloba na vyklizení nemovitosti zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není vlastníkem této nemovitosti, nelze v následném řízení (ani v témže řízení v rámci rozhodování o vzájemné žalobě) mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalobce vlastníkem této nemovitosti je (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2901/2007, usnesení téhož soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006, nebo nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).

      Lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009, v němž bylo vyloženo, že jestliže otázka platnosti smlouvy (o převodu nemovitosti) byla v předchozím řízení o plnění z této smlouvy závazně vyřešena, nelze připustit, aby v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je (pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné aplikace ustanovení § 159a, avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též svůj právní názor v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s výsledkem, že předmětným soudním rozhodnutím ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem č. 69/2000). Zmíněné posouzení výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnutí, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již pravomocně rozhodnuta.

     Konečně velký senát (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (publikovaném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82/2014) vyložil a odůvodnil právní názor, že „Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není.“

      Z připomenuté judikatury, představující ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v řešení otázky závaznosti soudních rozhodnutí z hlediska (pravomocného vyřešení) předběžných právních otázek, tedy vyplývá, že odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru, že pro rozsouzení v této věci není právně významné vyřešení otázky neplatnosti předmětné převodní smlouvy v předchozím soudním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 499/2001, respektive, že z předmětného pravomocného rozsudku (stran řešení uvedené předběžné otázky) není povinen vycházet.

      Ostatně (i nebýt shora připomenuté judikatury) bylo by očividně v rozporu s principy právního státu a předvídatelnosti soudního rozhodování, pakliže by soud v jiném řízení, probíhajícím mezi týmiž účastníky v rámci téhož skutkového rámce věci (byť s jinak formulovaným žalobním požadavkem) nereflektoval (nevycházel) z již pravomocně přijatého právního názoru (třeba i obsaženého pouze v odůvodnění rozsudku, neboť podané žalobě pro takto učiněný právní závěr nebylo vyhověno a bylo tudíž vydáno negativní rozhodnutí) týkajícího se předmětné právní otázky, a sám si znovu (a třeba zcela odlišně) tuto (pro něj předběžnou) právní otázku vyřešil.

        Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).