K neplatnosti převodních smluv podle § 38 odst. 2 obč. zák.

    Občanský zákon (dále též „obč. zák.) ve svém ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. stanoví, že rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

    Stanovení absolutní neplatnosti určitého právního úkonu a vědomosti o ní je jednak věcí poznání a jednak věcí hodnocení; je otázkou především právní kvalifikace právního úkonu, která je výsledkem poznání a hodnocení příčiny neplatnosti (v daném případě intenzity a charakteru duševní poruchy žalobce) a její subsumpce pod určitou právní normu. K takové kvalifikaci je však v konečném důsledku způsobilý pouze soud, který rozhoduje o právech a povinnostech účastníků občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, spo. zn. 21 Cdo 4929/2010).

     Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl od např. trestního zákona (č. 40/2009 Sb.), který v ustanovení § 123 stanoví, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákonu se k cit. ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů (srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001) vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná „psychopatie“), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.

            S ohledem na znění ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je zapotřebí zdůraznit, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). Důvodem neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. je tedy duševní porucha trvalá nebo  jen přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající osoba nebyla v důsledku působení duševní poruchy schopna ovládnout své jednání (a) nebo rozpoznat jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním řízení důvody neplatnosti právního úkonu žalobce. Závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák.  bude opodstatněným jen tehdy, bude-li dokazováním prokázáno (postaveno na jisto), že předmětná osoba učinila v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost rozpoznávací (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (schopnost ovládnout své jednání) popřípadě alespoň jednu z nich.

    I v řízení o určení vlastnictví, ve kterém je jako předběžná otázka posuzována platnost právního úkonu již nežijící osoby, která podle tvrzení žalující strany právní úkon učinila v duševní poruše, činnost soudu směřuje k zajištění dostatečných podkladů, na jejichž základě lze ve věci rozhodnout. Skutkový stav soud zjistí po procesu hodnocení jednotlivých důkazů. Povinností soudu je, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Prof. Štefan Luby k uvedené problematice uvádí: „Predovšetkým třeba zistiť danosť duševnej poruchy, jej povahu, intenzitu a najmâ vplyv na schopnost posúdiť následky konaniaa ovládať svoju vôľu, teda schopnost používať rozum utvárať v relácii k úkonu, o ktorý ide. Prirodzene, třeba vziať do úvahy práve povahu tohoto úkonu, lebo schopnost konať je relatívna; kým na urobenie jedného úkonu môže byť daná osoba schopná, nemusí byť schopná na iný, čo do podstaty omnoho zložitější a čo do následkov omnoho menej pochopiteľný úkon. Zistenie těchto skutočností bude takmer vždy vyžadovať aj ich posúdenie odborným posudkom. Ak sa zistí, že konajúci vo chvíli robenia úkonu bol v stave duševnej poruchy, pozbavujúcej ho schopnosti konať, uzná sa jehoprejav vôle za absolútne neplatný.“ (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s. r. o., Bratislava, 1998, s. 181).

     Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Znaleckou činnost mohou vykonávat pouze znalci zapsaní do seznamu znalců. Soud, který v řízení ustanovil znalce, vymezí ve svém opatření jeho úkol, podle okolností případu též formou otázek tak, aby se znalec zabýval jen takovými skutečnostmi, k jejichž posouzení je třeba jeho odborných znalostí. V posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek).

     Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít o všem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).

     V odborné literatuře bylo také zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Byl zaujat a odůvodněn názor, že při znaleckém zkoumání se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 23 a násl.).

    Znalecký posudek je – jak již shora bylo uvedeno - jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).

     Soud nemůže (sám) přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4929/2010).

      Z vyloženého tedy vyplývá, že soud při hodnocení znaleckého posudku musí zkoumat, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí logickými rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec ne zcela splnil úkol, který soud vymezil ve svém opatření, případně nesplnil jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, podle okolností případu posoudí, zda znalce opatřením zaváže k doplnění tohoto neúplného (nedostatečného) posudku, a to i případně cestou realizace pořádkového opatření (uložením pořádkové pokuty dle § 53 odst. 1 o. s. ř.), nebo zda za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví jiného znalce.

    Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák.

      Tak např. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2007, sp. zn. 17 Co 358/2004, v právní věci týkající se určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 885/92. Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že M. N. byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných nemovitostí. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že v době převodu zůstavitelka nebyla ani omezena, ani zbavena způsobilosti k právním úkonům. Konstatoval, že v daném případě žalobci neunesli důkazní břemeno tvrzení o tom, že zůstavitelka v době uzavření převodní smlouvy nedokázala posoudit následky svého chování. Odkázal dále na znalecké posudky, v nichž znalci „uvedli, že....skutečný psychický stav a případná duševní porucha zemřelé, by byla možná prokázat pouze v případě, že by po smrti zemřelé byla provedena pitva, nebo že by za života M. N. u ní byla provedena mozková biopsie...soudní znalci však vycházeli pouze z klinického obrazu, který tvořila připojená zdravotní dokumentace, a z vyjádření svědků z obsahu soudního spisu.“ K odvolání žalobců Krajský soud v Brně změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že žalobě zcela vyhověl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud hledal opodstatněným. V rozsudku ze dne 6. 8.2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, uvedl, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, IV., ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Zdůraznil dále, že jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v rozsudku dále uvedl, že s přihlédnutím k připomenuté judikatuře bylo nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. Vzhledem k tomu, že podle protokolů o jednání před okresním soudem účastníci a vyslechnutí svědci v zásadě vytvořili dvě důkazní skupiny, v rámci té které účastníci, resp. svědci vypovídali o chování a jednání zůstavitelky v témže časovém období mnohdy diametrálně odlišně, bylo nezbytné, aby soud v rámci zajištění podkladového materiálu pro znalecké posouzení označil z dané důkazní množiny ty důkazní prostředky, které za dané procesní situace, s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, přesvědčivosti svědků atd., byly jím považovány za relevantní a využitelné pro zpracování znaleckého posudku. Taková identifikace relevantních důkazních materiálů měla pak ustanovenému znalci sloužit jako podklad pro pochopení souvislostí, svědky vnímaných okolností, především však svědky vnímaného chování M. N. v předmětné době tak, aby i k tomuto zpravidla laickému popisu znalec mohl přihlížet, získané informace vyhodnocovat ve vazbě na zajištěnou zdravotní dokumentaci jmenované, a tím tedy s maximální mírou precizovat proces získávání co nejširšího skutkového podkladu pro následné odborné vyhodnocení a tvorbu závěru. Nejvyšší soud zdůraznil, že v posuzované věci takto postupováno nebylo, neboť všichni tři znalci ve svých posudcích fakticky učinili výpis ze soudního spisu a zdravotnické dokumentace M. N., aniž by měli soudem identifikovaný důkazní podklad těch v řízení vyslechnutých osob, jejichž výpovědi měly při odborném posouzení přesvědčivým způsobem zohlednit v jimi zpracovaných posudcích. Z pohledu úrovně zpracování, z hlediska úplnosti, přesvědčivosti a logického odůvodnění nebylo možno pro výše naznačený skutkový deficit považovat znalecké posudky za úplné pro učinění odborných závěrů. Jakkoliv soud není oprávněn přezkoumávat či hodnotit odborné závěry znalce, nelze kupř. v případě znaleckého posudku znalce B. nepostřehnout, že jednoznačný znalcův závěr o tom, že „posuzovaná M. N....trpěla ke dni....vaskulární demencí, komplikovanou přechodnými stavy deliria. Ať již tento den měla či neměla delirium, nebyla schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle a to ve vztahu k provedenému úkonu - darovací smlouvě....“, byl postaven, resp. vychází ze skutkového základu založeného na předpokladu duševní poruchy posuzované osoby, nikoliv ze zjištění těch skutkových okolností, které jednoznačně umožňovaly učinit závěr, jaký zmíněný znalec nakonec ve svém posudku zformuloval: „Poněvadž posuzovaná pacientka pitvána nebyla, trpěla ale dlouhodobě vysokým krevním tlakem, cukrovkou a arteriosklerosou, padá v úvahu demence vaskulární a to v daném případě subkortikální, obecně nejčastěji onemocnění mozku…“, a to dále ve světle výslechu znalce při jednání před okresním soudem - viz arg.: „Subkortikální vaskulární demence je podkladem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům v daném případě, pokud to podporuje celkový klinický stav posuzovaného...Definitivní narušení substrátu lze prokázat pitvou po smrti osoby nebo za života mozkovou biopsií. V případě posuzované M. N. nebyla pitva provedena a za jejího života...nebyla provedena biopsie. Na otázku, zda je jisté, zda každá posuzovaná osoba ve zdravotním stavu odpovídajícím posuzované M.N., je či není schopna projevit svou vůli a chápat následky a důsledky projevené vůle, uvádím, že nelze jednoznačně odpovědět...“ Dovolací soud proto uzavřel, že pokud soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vycházely z uvedených znaleckých posudků, které zatěžoval zmíněný skutkový deficit, dovolateli se tak podařilo osvědčit jím uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř

    Rovněž v  rozsudku ze dne 21. 12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že je nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti. Zdůraznil, že výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze § 38 odst. 2 obč. zák. na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo. Přece jsou-li (byť nepatrné) pochybnosti o skutkových okolnostech, které jsou identické se skutkovými okolnostmi předvídanými v hypotéze příslušného pravidla chování (právní normy) – pokračoval ve své argumentaci dovolací soud - nelze za této (nejisté) skutkové konstelace vůbec uvažovat o aplikaci předmětné právní normy na takto zjištěný skutkový stav, obzvláště v situaci, kdy se zpětně posuzuje, jaký byl zdravotní stav již nežijící osoby v určitém (právně významném) období za jejího života. Soud tedy může přistoupit k aplikaci dané právní normy až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. přitom jasně stanoví, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, nikoliv na základě pravděpodobného skutkového stavu věci. Před aplikačním aktem si tedy musí být soud jist, zda jím zjištěný skutkový stav je identický a tedy i podřaditelný pod výčet těch skutečností, které jsou obsaženy v hypotéze příslušné právní normy, jež by v daném případě měla být aplikována či nikoliv. Případné pochybnosti plynoucí ze získávaných informací z provedených důkazů musejí být odstraněny již ve fázi hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 o. s. ř.). Jinak vyjádřeno, po provedeném zhodnocení důkazů zde již musí být (napevno) zjištěn skutkový stav, který (jistěže při existenci příslušné právní normy) buďto bude podřaditelný pod příslušné právní pravidlo chování (právní normu) či nikoliv (např. i proto, že se žalobci nepodařilo žalobní tvrzení prokázat a nebyl tak zjištěn skutkový stav, na nějž by bylo možno aplikovat příslušnou právní normu).

      Jakkoli základním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzována (řešena) otázka, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost zjistit, z kterých zjištění v posudku znalec vycházel, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. nař. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp. souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, vyložil, že při zpracování posudku je nezbytné přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, resp. k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky.

     Konečně lze (pro pochopení složitosti daných řízení) ve stručnosti nahlédnout i do dalšího případu defektního posuzování právně významných skutečností. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 971/2012, Nejvyšší soud řešil poněkud kuriózní případ, kdy se žalobce proti žalovanému domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky, neboť převodní smlouva, kterou uzavřel s žalovaným je podle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná. Žalobce totiž tvrdil, že v době uzavírání darovací smlouvy „byl ve stavu automatického jednání, disociace či hypnagogních halucinací, tj. projevů, které souvisí s jeho nemocí narkolepsií – kataplexií“ (poznámka: narkolepsie je spánková porucha, kdy postižený člověk upadá během dne náhle do spánku, který se nedá potlačit; kataplexie je přechodný výpadek svalového napětí, svalové ochablosti např. při emočním rozrušení). Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a podané žalobě vyhověl (určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky). Na základě podaného dovolání žalovaného se věcí zabýval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, sp. p. 30 Cdo 971/2012, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu spisu vyplynulo, že odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval dokazování pouze znaleckým posudkem znaleckého ústavu (dále již „Ústav“), tedy privilegoval dosah tohoto důkazu natolik, že nepovažoval za žádoucí se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádat s tím, proč nepřistoupil k zopakování těch důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel při meritorním rozhodování. Nejvyšší soud dále odvolacímu soudu vytkl, že „I když…důkazy provedené v nalézacím řízení, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, nezopakoval ani relevantně neuvedl, proč takto nepostupoval, na straně 7…svého odůvodnění rozsudku se dopouští dalšího pochybení v tom, že při shora označené důkazní absenci konstatuje, že ani jiné z provedených důkazů závěry znaleckého posudku nezpochybnily. Takový závěr je ovšem bezcenný již z toho důvodu, že odvolací soud žádné jiné důkazy v odvolacím řízení nezopakoval, takže pochopitelně nemůže ani přistupovat k jejich hodnocení.“ V daném případě odvolací soud vycházel pouze ze znaleckého posudku Ústavu, který čerpal ze zdravotní dokumentace a zpráv lékařů o zdravotním stavu žalobce z období až po uzavření předmětné darovací smlouvy (2. 10. 2007), tj. v rozmezí od 22. 1. 2008 (propouštěcí zpráva interní kliniky Nemocnice v P.) do 29. 4. 2010 (zpráva o zdravotním stavu žalobce, kterou vypracovala prof. MUDr. S. N. Nejvyšší soud poukázal na to, že v čl. III. zmíněného posudku (Souhrn, rozbor a diagnostický závěr) na str. 8 se mj. uvádí, že „Posuzovaný si samotný akt podpisu smlouvy nepamatuje, popírá, že by uvažoval o podobném činu“, přičemž výpověď žalovaného, ve které žalobce mj. uvádí, že: „Vybavuji si, že jednoho dne jsem ležel, byl jsem pod silnými prášky, oni mě vzbudili, vybavuji si, že jsme pouze mluvili o mém podpisu, já jsem říkal, že nic nepodepíšu, že nic nevidím, ona říkala, že to nevadí, že to podepíší svědci. Vůbec jsem nevěděl, že se mělo jednat o darovací smlouvu“, v posudku hodnocena nebyla. A to ani v souvislosti s následným výslechem svědkyně Mgr. D. N., notářky, která sepisovala formou notářského zápisu předmětnou darovací smlouvu, a jež při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 11. 2010 vypověděla: „Já jsem nejprve seznámila přítomné s tím, proč jsem (roz. do bytu žalobce) přišla, přečetla jsem obsah již sepsaného notářského zápisu a žalobci vysvětlila v celkovém shrnutí podstatu a důsledky úkonu. On se jednoznačně vyjádřil tak, že s úkonem souhlasí a že ví, o co se jedná. Vyjádřil se způsobem, který nezakládal jakoukoli pochybnost o tom, že by snad nevěděl, co se děje nebo nechápal důsledky úkonu. Já jsem pak diktovala zbývající část notářského zápisu, který jsme pak ještě přečetli…Ještě si vybavuji, že žalobce a žalovaný pak něco hovořili i spol. procházce na nákup…Celý úkon trval ¾ hodiny, možná déle. Žalobce se jevil jako rozšafný člověk, který chápe, oč se jedná. Choval se velmi spontánně, reagoval na mé otázky v tom smyslu, že jsou s žalovaným na všem dohodnuti a že je všechno jasné. Bavil se, rozhodně nebyl mlčenlivý. Protože se nejednalo o darování mezi blízkými osobami, byla jsem ve střehu, snažila jsem se mu pečlivě vysvětlit obsah a důsledky úkonu, působil na mě jednoznačně tak, že si uvědomuje, oč jde i jaký dosah tento úkon bude mít.“ Nejvyšší soud dále připomenul, že ve skutkovém souhrnu předmětného posudku (čl. III) Ústav uvádí, že Zprávy prof. MUDr. N., která je ošetřující lékařkou posuzovaného asi 15 let opakovaně uvádějí, že pac. je ve velmi špatném zdravotním stavu, souvisejícím s výše uvedenými chorobami a zcela odkázaný na pomoc pečovatelské služby.“ V části „Z forenzně psychiatrického hlediska“ se s odkazem na výše uvedené uvádí, že „Z psychiatrického hlediska byla jeho (roz. žalobcova) účast v uvedeném ději a jeho jednání podmíněno výraznou a to patalogickou manipulovatelností, danou kombinací speciálních faktorů (odkázán na pomoc, důvěřivost vůči blízkému a pomáhajícímu člověku apod.), faktory somaticky zdravotními (praktická slepota) a faktory psychiatrickými (oslabená poznávací funkce).“ Aniž by posudek odkazoval na jakákoli (byť dílčí) skutková zjištění vztahující se k inkriminované době, kdy žalobce uzavíral předmětnou darovací smlouvu, dospěl Ústav ke zcela jednoznačnému odbornému závěru, v němž je směšováno i jakési právní posouzení jednání žalobce: „V posuzované době byly schopnosti posuzovaného rozpoznat dosah svého jednání a tato jednání dále plně a adekvátně ovládat vlivem výše popsaných faktorů podstatně sníženy, a to do té míry, že forenzně podstatným způsobem narušily posuzovaný právní úkon“, když „Psychiatrickým vyšetřením nebyla u obviněného zjištěna žádná duševní porucha ve vlastním slova smyslu ani obdobný klinický stav, tj. psychotická porucha. Duševní porucha ve vlastním slova smyslu či obdobným klinickým stavem posuzovaný nikdy netrpěl ani v minulosti.“ Nejvyšší soud konstatoval, že již pro tuto rozpornou formulaci se proto ani nelze divit soudu prvního stupně, pokud vycházel ze závěru, že žalobce v době uzavření předmětné darovací smlouvy nebyl stižen duševní poruchou, která by jej k tomuto úkonu činila neschopným ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že výše uvedené okolnosti nejenže nepromítl do důsledného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., ale že kupř. ponechal zcela stranou i očividné rozpory, které vyplynuly po výslechu MUDr. E. L., která se podílela na zpracování posudku, a jež při jednání před soudem prvního stupně mj. vypověděla, že „žalobce z reality neuniká, ve smyslu halucinací či poruch vnímání nebo myšlení…Žalobce netrpí duševní poruchou, s ohledem na druh onemocnění a věk lze říci, že je obdivuhodný, nicméně, pokud se týče našeho závěru, pak vycházíme z toho, že osoba daného věku trpící zjištěnými onemocněními s poruchami paměti, soustředění a úsudku, je silně vázána na osoby ve svém okolí, obvykle neschopná se spolehnout na vlastní úsudek a silně manipulovatelná. Takové osoby pak dělají věci, aniž by dohlížely jejich důsledky a pokud se jim opravdu velmi jasným způsobem a opakovaně nevysvětlí podstata věci, důvody a následky…pak takové věci udělají, aniž vědí, co dělají a jaké následky to bude mít. I v daném případě máme za to, že se  tímto způsobem choval žalobce…Pokud se týče automatického jednání, toto obvykle trvá několik sekund. Já však nejsem neurologem….Zprávu MUDr. P. jsem brali v potaz, nicméně pokud má lékař u sebe pacienta na standardní vyšetření, nemusí zjistit podstatu jeho obtíží či poruchy…Žalobce není výrazně mimo normál či dezorientován…Při svých závěrech jsme vycházeli z lék. zpráv…o obsahu těchto zpráv jsme neměli důvod pochybovat. Pokud se týče žalobce, jedná se o osobu manipulovatelnou, důvěřivou, dlouhodobě nevycházející z bytu, mimo jiné omezenou i problémy se zrakem. Tento stav zřejmě také spadá v období uzavření smlouvy. Souhrnná zpráva MUDr. N. hodnotící neurologický stav žalobce se vztahovala i k období před uzavřením smlouvy (srov. závěr zmíněné zprávy založené ve spise na č.l. 69 – »Velmi těžký zdravotní stav pacienta, zejména výrazný úbytek zrakových funkcí i postupující atherosklerotické změny se mohou značnou měrou podílet na provádění úkonů. Nelze vyloučit ani podíl automatického jednání…S ohledem na naše vzdělání a zkušenosti však jsme schopni odhadnout, jaký byl stav v roce 2007…Rychlost zhoršování těchto funkcí je různá…Pokud se týká omezení způsobilosti k práv. úkonům, pravděpodobně by u žalobce bylo v jeho prospěch, nicméně k závěru o takovém omezení lze dospět ne z jednoho vyšetření, ale po delším psychiatrickém sledování…V daném případě je stav žalobce kolísavý, ať již se týká jeho pozornosti či úsudku, tedy lze předpokládat, že běžná vyšetření dobře ustojí. V jeho případě bych nepovažovala zbavení způsobilosti k práv. úkonům za nezbytné, rozhodně ne po jednom vyšetření…Žalobce ke dni uzavření smlouvy, tj. ke dni 2. 10.  2007, netrpěl duševní poruchou, ale jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly významně narušeny…“ Nejvyšší soud dále připomenul výslech dalšího zpracovatele posudku MUDr. P. N., který před soudem prvního stupně uvedl: „Pravda je, že lékařské zprávy se týkají období po roce 2007, nicméně ve vztahu k nervovému onemocnění se ve zprávě hovoří o více než 50letém léčení, ve vztahu k osobním chorobám jsme pracovali s určitou dynamikou, časovým průběhem takových nemocí a bylo lze tak dovozovat zpětně stav žalobce k posuzovanému datu i z hlediska těchto chorob…“ Nejvyšší soud takto zpracovaný znalecký posudek Ústavu nepovažoval za přesvědčivý. Zdůraznil, že z jeho obsahu je zřejmý závěr o podstatném snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce při uzavírání předmětné darovací smlouvy v přítomnosti notářky je postaven na předpokladu takto defektního jednání, tedy nevychází ze skutkového nálezu upínajícího se k inkriminovanému období, anebo ze zcela jednoznačného závěru, že uvedené snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce bylo důsledkem jeho trvalého (neměnného) zdravotního stavu, který z tohoto důvodu zcela jednoznačně zasahoval i do období uzavírání uvedeného právního úkonu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.

    V těchto typech řízení jsou zaznamenávány případy, kdy soudy chybují v procesu hodnocení důkazů, resp. neřídí se důsledně způsobem hodnocení důkazů, jak je stanoven § 132 o. s. ř., totiž, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každá důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.  

       Tak  např. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v odůvodnění (potvrzujícího) rozsudku ze dne 30. 4.2009, sp. zn. 22 Co 362/2008, své rozhodnutí založil na dominanci posudku znaleckého ústavu s tím, že „případný výslech ošetřujícího personálu, který přicházel se zůstavitelkou do styku, by nemohl mít význam pro posouzení jejího duševního stavu.“ Z toho bylo možno (podle názoru dovolacího soudu) vygenerovat závěr, že při stanovení rozsahu prováděných důkazů, což je jinak zcela věcí rozhodujícího soudu, byla a priori (jako neúčelná) vyřazena možnost důkazního vyhodnocení právně rozhodných skutečností prostřednictvím výslechů svědků – „laiků“ - tj. osob, které se nepodílely na poskytování zdravotní péče zůstavitelky, i když se zůstavitelkou (podle tvrzení dovolatele) byly v předmětném období v častém (intenzivním) kontaktu a mohly by tak pro účely znaleckého zkoumání zprostředkovat další informace. Nejvyšší soud zdůraznil, že tento odvolacím soudem (implicitní) výklad § 125 věty první o. s. ř. byl však nesprávný a v případě posuzování (ne)platnosti právního úkonu osoby, jež podle žalobního tvrzení měla jednat v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), jde i o výklad, který je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.8.2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal i na tu část výpovědi zaměstnankyně Ústavu prim MUDr. H. P., která se podílela na zpracování posudku Ústavu, v níž jmenovaná uvedla, že „Projevy onemocnění si myslím v běžném životě nelze poznat, pokud jde o laika, a pokud s takovou osobou laik nevede nějakou diskusi či rozhovor“, což v opačném gardu (logicky) připouští interpretaci, že i osoba (laik), byla-li by v inkriminovaném období v intenzivnějším kontaktu se zůstavitelkou, by mohla znamenat její určité nestandardní chování, pokud by zůstavitelka byla v tomto období stižena duševní poruchou, jakkoliv by laik jistěže nebyl schopen takto vnímané chování, resp. poruchu chování zůstavitelky též diagnostikovat. Podle názoru Nejvyššího soudu v každém případě by - již s přihlédnutím k tomu, co připustila vyslechnutá zaměstnankyně Ústavu - mohly takové informace ještě více objektivizovat znalecké posouzení, k čemuž ovšem oba soudy nevytvořily patřičné procesní předpoklady, neboť nesprávně měly za to, že při řešení této předběžné otázky ve sporu o určení vlastnického práva by takové dokazování bylo zjevně neúčelné. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud i soud prvního stupně tak v uvedeném směru zjevně zatížily daná řízení (popsanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009).

            Problémy s naplněním zákonného požadavku, aby v odůvodnění písemného vyhotovení byly odpovídajícím způsobem vyloženy úvahy, jakými se při hodnocení důkazů soud řídil, jsou ovšem stále (s někdy s opakujícími se zásadními pochybeními) a v poměrně hojném počtu registrovány. Tak např. ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, se žalobci domáhali určení, že „V. Ž. byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni....vlastníkem předmětných nemovitostí…“, neboť kupní smlouva, kterou (jako prodávající) uzavřel s žalovanými (jako s kupujícími), a jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalované, je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně neplatná). Jednající zůstavitel totiž tento právní úkon mel uzavřít v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Zatímco Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 19. 9.2007, č.j. 6 C 882/2000-541, žalobu zamítl z toho důvodu, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by zůstavitel v době, kdy uzavřel předmětný právní úkon, trpěl duševní poruchou, která by jej činila k tomuto úkonu neschopným, přičemž při rozhodování vycházel nejen ze skutkových zjištění, která učinil ze znaleckého posudku prof. MUDr. K. Ch., CSc. (dále též „znalec Ch.“), ale i ze skutkových zjištění, která čerpal z provedených výslechů svědků, Krajský soud v Českých Budějovicích  v (žalobě vyhovujícím) měnícím rozsudku ze dne 30. 7.2009, č.j. 6 Co 2667/2007-748, primárně vycházel z jediného důkazního prostředků - revizního znaleckého posudku Psychiatrické léčebny v B. (dále též „znalecký posudek ústavu" nebo „posudek“ a „Ústav“). Přitom relevanci znaleckého posudku znalce Ch. či posudku znalce MUDr. P. Ch., zpracovaného v odvolacím řízení, odvolací soud vytěsnil následovně: „Vzhledem k tomu, že znalecký posudek MUDr. Ch. se jevil odvolacímu soudu jako nepřesvědčivý a i po slyšení zůstaly neodstraněny pochybnosti o jeho správnosti, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 127 odst. 2 o. s. ř. a zadal přezkoumat znalecký posudek znaleckým ústavem. K takovému postupu se odvolací soud uchýlil za situace, že zde byly rozporuplné posudky. Odvolací soud nehodnotil znalecký posudek předchozích znalců z odborného hlediska, avšak přesvědčivost posudku ho co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého posudku a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy neshledal.“ Odvolací soud ovšem nejenže alespoň ve stručnosti v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, v čem, resp. z jakých důvodů považoval ostatní posudky za nepřesvědčivé (aby bylo možno pochopit, pro jaké konkrétní důvody bylo vlastně přikročeno k vypracování revizního znaleckého posudku), ale ani nevyjasnil, proč nepovažoval ostatní důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně čerpal dílčí skutková zjištění pro své rozhodnutí, za významné z pohledu meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 5 .2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, proto zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že poněvadž rozsudek odvolacího soudu postrádá dostatečnou argumentaci, z níž by bylo možno vyvodit důvod dominance znaleckého posudku zpracovaného Psychiatrickou léčebnou v B., který se pro odvolací soud stal esenciálním informačním zdrojem z hlediska zjišťování skutkového stavu, na jehož základě odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním napadeného rozsudku tak, že podané určovací žalobě vyhověl, je třeba uzavřít, že toto rozhodnutí nevyhovuje požadavkům, jež jsou kladeny na obsahovou kvalitu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., a že z pohledu dovolacího řízení představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., a jež již sama o sobě založila důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku také uvedl: „Z obsahu posudku Ústavu je zřejmé, že zpracovatelé měli k dispozici právně významné informace vypovídající o zdravotním stavu zůstavitele v době jeho přijetí na interní oddělení strakonické nemocnice dne 4. října 2010, avšak odborné závěry, které posléze činili k inkriminovanému datu 20. října 2000 (den, kdy zůstavitel s žalovanými uzavřel předmětnou kupní smlouvu), tj. tři dny po propuštění zůstavitele z nemocnice, v zásadě - jak je zřejmé z citovaného textu a v něm (tučným písmem) zvýrazněných pasáží - vycházejí z předpokladu (presumpce) pravděpodobnosti popsaných dvou duševních poruch, jimiž měl být zůstavitel v inkriminovaný den stižen, než z relevantního popisu podkladů a skutečností, z nichž by bylo možno nikoliv předpokládat, dovozovat, resp. presumovat duševní poruchu, nýbrž (zcela jasně) konstatovat (učinit jednoznačný odborný závěr), že předmětný podkladový materiál, konkrétní (v posudku uvedené) skutečnosti, zcela jasně a nezvratně prokazují, že zůstavitel dne 20. října 2000, v době, kdy uzavíral předmětnou kupní smlouvu, byl stižen uvedenou duševní poruchou. Jak dílčí závěry Ústavu v posudku (na str. 35 až 36)...tak i přijaté odborné závěry či výslech (jednoho ze zpracovatelů posudku) MUDr. R. K., v podstatě oscilují kolem předpokladu, resp. pravděpodobnosti zdravotního stavu zůstavitele dne 20. října 2010 (arg. »Prokazatelně v úvodu hospitalizace...trpěl desorientací a poruchou kognitivních funkcí charakteru deliria...tato onemocnění musela mít výrazný vliv na celkovou funkční schopnost posuzovaného...nepochybně přetrvávala u posuzovaného psychická astenie a fragilita«, »podpis kupní smlouvy...vybočuje z jeho dlouhodobých postojů...«, »je prokázáno, že chronicky nemocný člověk po závažné dekompenzaci snadno vyhoví okolí...«, »nelze vyloučit«, »toto také nelze vyloučit«, »vzhledem k tomu, že není možno (posuzovaného) vyšetřit, dovozuje znalec, že příznaky duševní poruchy odezněly týden po propuštění z nemocnice«, »toto je logické vysvětlení psychických projevů posuzovaného«). Tento závěr přitom Ústav dovodil i z konstatování, že »Samotný podpis kupní smlouvy a jeho důsledky jsou dlouhodobým vývojem vůle V. Ž. zřetelně v nesouladu. To jasně dokládá, že tento právní úkon byl v rozporu s vůlí a přáním posuzovaného a byl učiněn v duševní poruše.«). Tedy opět z presumpce duševní poruchy, zde založené na konfrontaci toho, čeho chtěl zůstavitel dříve dosáhnout (co chtěl realizovat) a toho, co ve skutečnosti předmětným sepisem (uzavřením) předmětné kupní smlouvy učinil (realizoval). Nelze pak ponechat bez povšimnutí, že ač Ústav věnoval převážnou část svého posudku popisu okolností a mj. též opisu výpovědí svědků, při hodnocení zdravotního stavu zůstavitele zcela ponechal stranou např. výpovědi svědkyně D. (která prováděla ověření podpisu zůstavitele v den uzavření kupní smlouvy) či např. svědkyně K. (poštovní doručovatelky, která byla v inkriminovaném období v kontaktu se zůstavitelem), tedy svědkyň, které se zcela konkrétně a jasně vyjadřovaly k chování zůstavitele v předmětném období. I tato absence jde na vrub přesvědčivosti zmíněného posudku....Tím že odvolací soud své meritorní rozhodnutí založil na zjištěních učiněných výhradně ze znaleckého posudku Ústavu (de facto na mechanickém převzetí Ústavem přijatých závěrů), který je nepřesvědčivý z důvodu, že stižení zůstavitele duševní poruchou bylo vzhledem k jeho zdravotnímu stavu při jeho hospitalizaci dne 4. října 2000 (v zásadě) předpokládáno, a ponechal předmětem hodnocení další důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění, případně v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem nevyložil, proč tyto důkazy nebyly v dovolacím řízení zopakovány ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., jsou výsledky takto odvolacím soudem provedené důkazní verifikace postiženy vadným (nelogickým) postupem."

     V dovolací praxi bylo zaznamenáno i pochybení v tom směru, že soudem ustanovený znalec pro účely odborného posouzení, zda posuzovaná osoba učinila právní úkon v duševní poruše, při tvorbě svého posudku v zásadě vycházel z opisu předchozí zdravotních záznamů, které de facto bez zohlednění dalších okolností převzal pro svůj odborný závěr. Jednalo se o případ, který v prvním stupni řešil Městský soud v Brně pod sp. zn. 14 C 159/2003, a jenž po provedeném řízení vyhověl žalobě o určení spoluvlastnického práva žalobkyně k označeným pozemkům. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvy, které uzavřela žalobkyně s žalovanou, a jejichž předmětem byl úplatný převod pozemků označených ve smlouvách, jsou ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák.  absolutně neplatné, neboť žalobkyně při uzavírání těchto smluv jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Tento svůj závěr opřel soud o znalecký posudek soudní znalkyně MUDr. M. H., z něhož „jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně jako prodávající nebyla schopna posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.“ K odvolání žalované se věcí zabýval Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č.j. 49 Co 53/2010-199, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako správné rozhodnutí) potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uzavřel, že ovládací a rozpoznávací schopnosti ve smyslu schopnosti ovládnout své jednání byly u žalované při podpisu předmětných smluv podstatnou měrou sníženy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „Správnost…zjištění soudu I. stupně byla potvrzena i v odvolacím řízení, v němž znalkyně MUDr. M. H. při podání ústního vysvětlení ke znaleckému posudku potvrdila, že rozumové schopnosti žalobkyně jsou na horní hranici pásma lehké debility a na dolní hranici normy.“ Odvolací soud při rozhodování také zohlednil, že „Při posuzování schopnosti žalobkyně uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se »Při posuzování schopnosti žalobkyně uzavřít předmětné kupní smlouvy vyšla znalkyně ze sdělení žalobkyně, že se v tom, co jí bylo sděleno, neorientovala, což žalobkyně sdělila již dříve také v rámci vyšetření PhDr. S., kde uvedla, že jí nebylo jasné, o co při uzavírání smluv šlo, a že se v problematice neorientovala. O těchto skutečnost žalobkyně navíc vypovídá po celou dobu, tj. od roku 2002 shodně, vzhledem k její snížené schopnosti si vymýšlet a sníženým paměťovým schopnostem lze vyjít z toho, že její tvrzení je věrohodné. Znalkyně proto vyšla z toho, že žalobkyně v problematice týkající se předmětných pozemků byla orientována jen povrchně…“ Odvolací soud dokonce převzal i „právní hodnocení“ znalkyní zjištěných skutečností (k nimž znalkyně pochopitelně povolána nebyla), když v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „duševní stav žalobkyně je prakticky po celou dobu její dospělosti takový, že není bez ohrožení svých práv a oprávněných zájmů schopna činit právní úkony, kterými by disponovala s finančními prostředky převyšujícími výši jejich důchodu, přičemž v tomto smyslu je u ní též indikováno omezení způsobilosti k právním úkonům.“

      Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným. Dovolací soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, předně vytkl odvolacímu soudu, že ten pro své rozhodnutí zcela převzal znalkyní učiněné závěry vyšetřované žalobkyně včetně jejího nepatřičného právního zhodnocení zjištěných skutečností, aniž by důsledně zhodnotil obsah takto zpracovaného znaleckého posudku, který zčásti znalkyně odůvodnila, resp. „při podání ústního vysvětlení ke znaleckému posudku“ při odvolacím jednání k němu podala vysvětlení. V daném případě znalkyně MUDr. M. H. v zásadě převzala odborné závěry z psychologických vyšetření PhDr. M. S. (ze dne 22. 5. 2002) a PhDr. A. P. (ze dne 29. 8. 2003), zpracovaných na základě objednávky žalobkyně; dovolací soud k tomu zdůraznil, že u těchto důkazních prostředků se tedy jednalo o soukromé listiny (ve smyslu § 129 o. s. ř.), nikoliv o znalecké posudky (ve smyslu § 127 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále konstatoval, že znalecký posudek znalkyně MUDr. H. obsahuje opis relevantní části spisu upínající se k inkriminovaným jednáním žalobkyně (k žalobkyní uzavíraným právním úkonům v předmětném období), zčásti opis lékařských zpráv (z posudku nebylo ovšem zřejmé, zda si znalkyně vyžádala veškerou zdravotní dokumentaci žalobkyně), avšak nevyplývá z něj, že by znalkyně v rámci posouzení zásadně významných zjištění, nezbytných pro tvorbu odborného závěru, postupovala přesvědčivým a logickým způsobem. Na straně jedné totiž ze žádné předchozí lékařské zprávy nevyplývá žádná okolnost, žádný dílčí závěr, který by naznačoval výrazný defekt v chování, resp. zdravotním stavu žalobkyně, jenž by mohl zakládat úvahy o existenci duševní poruchy, pro kterou by žalobkyně nebyla schopna činit dlouhodobě (žádné) právní úkony (k tomu srov. též opis sdělení MUDr. B. M. v posudku – „Paní Č. zná od dětství a na ni, jako na lékařku…rozhodne nepůsobí jako osoba duševně zaostalá, je naprosto v pořádku, schopná se sama rozhodovat“). Přičemž na straně druhé znalkyně bez relevantního skutkového podkladu přistupuje k jednoznačnému závěru, že „Ve dnech 24. 11. 1995, 11. 12. 1995 a 27. 9. 2001, tj. při podpisu smluv o převodu pozemků s žalovanou, rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků svého jednání a ovládací schopnosti ve smyslu své jednání ovládnout byly u žalobkyně podstatnou měrou sníženy. Obě předpokládané schopnosti byly u posuzované sníženy podstatnou měrou.“ K tomu Nejvyšší soud uvedl, že již z tohoto vyloženého popisu je evidentní, že uvedený znalecký posudek co do přesvědčivosti nemůže coby (relevantní) důkazní prostředek obstát, a že je tedy zřejmé, že v daném případě soudu prvního stupně nezbude, než přistoupit k vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, resp. k přezkoumání znaleckého posudku MUDr. M. H. jiným znalcem ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř.

      Závěrem lze posuzovanou problematiku neplatnosti převodních smluv, resp. právních úkonů ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. rekapitulovat formou následujících právních vět:

1.  Podle § 38 odst. 2 obč. zák. (absolutně) neplatný je právní úkon osoby jednající v   duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

2. Absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, naléhavý právní zájem.

3.  Nežije-li již osoba, která měla v duševní poruše uzavřít převod smlouvu, pak spor o tom, zda součástí dědictví po této osobě (zůstaviteli) je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci.

4.  Řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. V těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení.

5. Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout.

6. Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli.

7. Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní veirifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38 odst. 2 obč. zák.

8. Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.

9.  Soud tedy může přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.

10. Rozsudek soudu, jímž je určeno, že označený zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí představuje listinu, podle které katastrální úřad (za podmínek stanovených zákonem č. 265/1992 Sb.) provede zápis do katastru nemovitosti ve formě záznamu.