K odmítnutí dovolání pro skutkovou polemiku

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

     Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, pak dovolací argumentace, jež právě na takovéto skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání, ledaže by odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil procesní otázku a dovolatel by v dovolání tvrdil některou ze čtyř v § 237 o. s. ř. předvídaných variant přípustnosti dovolání.

Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4098/2016

     Z odůvodnění: Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu po Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 14 C 65/2012-155 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 1/ je vlastníkem předmětných nemovitostí a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

     Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatel (jak se podává z obsahu jeho podání) v dovolání zpochybňuje skutková zjištění (učiněná soudem prvního stupně), z nichž při (meritorním) rozhodnutí vycházel odvolací soud, a jimiž je i dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán, aniž by je mohl revidovat. Jinými slovy řečeno, nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Směřuje-li dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení.

       V posuzované věci nelze ani dovodit, že by odvolací soud řešil – v rozsahu žalobcem uplatněné dovolací argumentace – otázku z oblasti procesního práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, anebo že by taková otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně, že taková procesní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší v dovolacím řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů odvolacím soudem, přičemž samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a případně s jiným možným výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím soudem je nesprávné.

      Námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 2323/2009, není rovněž relevantní, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky týkající se posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) dne 30. května 2006. Poté, co Nejvyšší soud svým předchozím kasačním rozsudkem ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3980/2014, zrušil předchozí rozsudky obou soudů, soud prvního stupně v dalším řízení učinil skutková zjištění, která jej vedla, resp. i odvolací soud k právně kvalifikačnímu závěru, že předmětná kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) není postižena absolutní neplatností, neboť se nejednalo o simulovaný právní úkon, ani o právní úkon postižený jinou vadou, jež by měla vést k závěru o jeho absolutní neplatnosti. Dokazováním bylo totiž zjištěno, že žalovaný 2) (coby kupující) ve smlouvě sjednanou kupní cenu žalovanému 1) (coby prodávajícímu) zaplatil způsobem popsaným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu – jak již bylo shora vyloženo vzhledem k úpravě dovolacího řízení – nepřísluší zpochybňovat uvedená skutková zjištění, která jsou určitě a srozumitelně vyložena v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně, resp. reflektována v rozhodnutí odvolacího soudu, a zaujímat jiný skutkový závěr, který by posléze podrobil právnímu posouzení.

      Jestliže je tedy z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (ve vazbě na skutkové závěry soudu prvního stupně) zřejmé, jaká dílčí skutková zjištění a jaký závěr o skutkovém stavu věci odvolací soud učinil, resp. z jakého skutkového závěru při rozhodování odvolací soud vycházel, a pokud je současně odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci podřaditelné pod takto zjištěný skutkový stav věci, pak při uplatněné dovolací argumentaci (dovolatelem vymezeného předpokladu přípustnosti jeho dovolání) nebylo možno dospět k závěru (pro pouhou dovolatelovu skutkovou polemiku a při jím zaujímané skutkové verzi případu a z toho plynoucího – oproti odvolacímu soudu – odlišného právní posouzení věci) o přípustnosti tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Poznámka: V rozhodovací praxi senátu 30 Cdo se uplatnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Znamená to tedy, že jestliže účastník při řádně uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. brojí (z hlediska předpokladů přípustnosti svého dovolání) do skutkových zjištění, případně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, pak při zjištění, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění (ve shora již vyloženém směru) nedávají podkladu pro odvolacím soudem (přesto) učiněné právní posouzení věci, pak již pro tuto okolnost jsou osvědčeny podmínky pro vydání kasačního rozhodnutí. Tento v rozhodovací praxi (senátem 30 Cdo) uplatněný trend nalezl ústavně právního souladu i v judikatuře Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).