K odškodňování nemajetkové újmy na zdraví ve světle plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/23

„Žádný akademik, který se spolupodílel na tvorbě nového civilního kodexu, ale ani soudce, a později ani soudce Ústavního soudu pro právní (soudní) praxi dosud nepředstavil srozumitelný, přehledný a především (alespoň rámcově) předvídatelný systém, respektive postup, jak by měly obecné soudy bez předmětné Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. při rozhodování o soudně uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví postupovat, aby takový systém, teze, základní hodnotové náhledy bylo možné v reálu přetavit do konkrétního rozhodování v intencích jedinečných skutkových okolností posuzovaných případů, a aby z obecného hlediska bylo možné uzavřít, že takto prezentovaný systém je v základu opravdu předvídatelný, že obsahuje mechanismus, jehož prostřednictvím mohou soudy předvídatelně ve sporech tohoto druhu postupovat. Veřejným tajemstvím totiž je, že takový systém bez Metodiky prostě neexistuje, a nikdo jej dosud neprezentoval. Z toho tedy plyne, že Ústavním soudem uplatněnou argumentaci v jeho plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/23 nelze akceptovat, neboť ji sám Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zpochybňuje rozporností svých dílčích závěrů, které vedle sebe nemohou kompaktně tvořit ucelený závěr.“

Podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z.“) při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Okresní soud ve Vyškově (dále již „okresní soud“) v minulém roce (18. 4. 2023) podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty druhé § 2958 o. z. v souvislosti s řízením vedeným pod sp. zn. 6 C 337/2022, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 117 344 Kč jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Okresní soud v návrhu konstatoval, že v uvedeném řízení musí při svém rozhodování aplikovat § 2958 o. z., jehož druhou větu považuje za rozpornou s ústavním pořádkem.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/73, návrh okresního soudu zamítlo, a to (ve stručnosti z cit. nálezu shrnuto) z následujících důvodů:

Jazykové vyjádření § 2958 o. z. připouští výklad, že věta první obsahuje primární pravidlo pro odčinění nemajetkové újmy na zdraví (poskytnutí peněžité náhrady plně vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy) a věta druhá (rozhodování podle zásad slušnosti) až pravidlo sekundární. Ústavní soud však připomíná, že jazykový výklad představuje prvotní přiblížení se významu normy. Nemá proto za to, že lze větu první a větu druhou § 2958 o. z. výše popsaným způsobem oddělit; obě věty § 2958 o. z. je nutné interpretovat podle jejich smyslu a účelu jako jeden významný celek.

Dnes je plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. Smyslem a účelem § 2958 o. z. je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy.

Smyslem věty druhé § 2958 o. z. tak není stanovit „sekundární pravidlo“, jak se má při náhradě újmy na zdraví postupovat. Postup zohledňující zásady slušnosti – ekvitu či spravedlnost v konkrétním případě, respektive spravedlivé posouzení, při kterém se zohledňují všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítá do života poškozeného – je a musí být integrální součástí jakéhokoli nahrazování újmy na zdraví. Slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu. Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 o. z. (jako celku); představují „primární pravidlo“.

Odškodnění poskytované na základě § 2958 o. z. musí být plné a spravedlivé, a musí respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu. Při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví by soudy měly mít vždy na paměti individuální okolnosti.

Princip plné náhrady újmy a princip přiměřenosti, jako další principy pramenící z ústavního pořádku, vedly zákonodárce k přijetí úpravy, která záměrně ponechala širokou úvahu soudům rozhodujícím o výši náhrady újmy na zdraví, a učinila tak i pomocí zdůraznění právních zásad slušnosti v napadeném ustanovení.

Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů. Z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva v období těsně před a po nabytí účinnosti občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů v roce 2014 bylo proto přistoupeno (v souladu s předpokladem uvedeným v důvodové zprávě k občanskému zákoníku, že si soudní praxe vytvoří vlastní zásady pro odškodňování) k vytvoření nezávazné Metodiky. Ta se stala pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Z judikatury Ústavního soudu ovšem jasně plyne, že vzhledem ke smyslu a účelu § 2958 o. z. i povaze Metodiky je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění. Nejde o „zastřený“ závazný prováděcí předpis k větě druhé § 2958 o. z. a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat. Obecné soudy nejsou povinny věrně Metodiku aplikovat, ale dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti.

V současné době význam samotné Metodiky částečně klesá, neboť se během již více než desetileté aplikace „propsala“ do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, tím, že byla aprobována její kritéria (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 ze dne 2. 5. 2019, publikovaný pod č. 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity. Rozhodnutí musí vždy vést ke spravedlivému určení výše náhrady újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady a zásadami slušnosti.

Takže si shrňme základní argumentaci Ústavního soudu v jeho plenárnímu nálezu ve vztahu k dosahu Metodiky:

1. Dnes je plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy.

2. Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.

3. Metodika se stala pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví.

4. Metodiku je nutno chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění.

5. Metodika se „propsala“ do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů.

6. Obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity.

K uvedeným právním závěrům Ústavního soudu nutno předně uvést zásadní výhradu, a to, že Ústavní soud v cit. plenárním nálezu na straně jedné uvádí, že výklad § 2958 o. z. není svázán Metodikou, současně však de facto ukládá obecným soudům povinnost, aby tuto Metodiku – jako výkladovou pomůcku - při rozhodování v předmětných sporech nepomíjely (nepomíjet tak implicite znamená povinnost ji zohlednit, reflektovat), ba co víc, ukládá jim, aby tuto Metodiku promítly do svých úvah, a to včetně jejích obsahových limitů, to vše při konstatování, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, čímž je v této souvislosti činěn odkaz – s ohledem na další text argumentace Ústavního soudu (bod č. 49 odůvodnění nálezu) – právě na Metodiku.

Uplatněná právní argumentace Ústavní soudu je tak (podle názoru soudu) v podstatě (v zásadních bodech) vnitřně rozporná. Na straně jedné totiž zdůrazňuje nezbytnost soudů při rozhodování nároků vycházet z „individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci“, kdy „právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného“, avšak na straně druhé konstatuje, že: „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo i bez limitů,“ čímž de facto poukazuje na nezbytnost obecných soudů zohledňovat Metodiku coby (základní) výkladovou pomůcku pro rozhodování o nárocích týkajících nemajetkových újem na zdraví podle občanského zákoníku. Ústavní soud přitom v odůvodnění nálezu argumentuje mj. tím, že Metodika „se stala  pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví“, a dále, že: „obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity.“

Ústavní soud tedy sice v nálezu prosazuje závěr, že Metodika není závazná, je pouze výkladovou pomůckou, současně však na jiném místě odůvodnění svého nálezu zaujímá názor, že soudy při práci s Metodikou musí do svých úvah promítnout její nezávazný názor, neboť z důvodu požadavku právní jistoty nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů, čímž Ústavní soud v bodu 49 odůvodnění svého nálezu touto argumentací v kruhu poukazuje opět na Metodiku. Ústavní soud ovšem v této části měl zohlednit a vypořádat se s důvodnou argumentací návrhu okresního soudu týkající se značného počtu defektů Metodiky, pakliže právě s Metodikou spojuje „povinnost“ obecných soudů zohlednit i Metodikou nastavené limity. Právě i stran těch limitů okresní soud v postavení navrhovatele zevrubným způsobem a na podkladě flagrantních a místy až bizarních okolností zjištěných v rámci (širšího) soukolí Metodiky a jejich „šiřitelů“ v návrhu poukazoval na sérii dílčích defektů Metodiky, pro které není vůbec reálné Metodiku zohledňovat a vážně se zabývat jejími obsahovými limity, to vše s očekáváním, že se na tyto zásadní otázky dostane ze strany orgánu ochrany ústavnosti smysluplné odpovědi, k čemuž ovšem nedošlo.

Ještě jinak vyjádřeno, okresní soud v cit. návrhu předpokládal, že Ústavní soud na problémy spjaté s Metodikou bude konkrétně (srozumitelně) reagovat, k čemuž nedošlo v důsledku argumentace, že Metodika normativně nesouvisí s § 2958 o. z., současně však Ústavní soud na jiném místě svého nálezu argumentuje Metodikou jako nezávaznou pomůckou, která podle něj obsahuje nezbytné limity, nutné z hlediska naplnění právní jistoty při  rozhodování v dané právní materii, a dokonce uzavírá, že by soudy měly úvahy obsažené v Metodice promítnout do svého rozhodování, včetně obsahových limitů Metodiky, což není ničím jiným než de facto nepřímou podporou Metodiky a jejího respektování.

Lze tedy sumarizovat, že Ústavním soudem zvolená argumentace je značně nepřesvědčivá. Zaprvé je v ní tvrzeno, že je-li soud povolán ke stanovení výše náhrady při ublížení na zdraví, je na jeho úvaze, jakým způsobem výši náhrady určí tak, aby odpovídala zásadám slušnosti a co nejvíce respektovala požadavek plné náhrady újmy. Zadruhé však Ústavní soud připouští, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, a proto „z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva…bylo přistoupeno…k vytvoření nezávazné Metodiky.“ Z hlediska logiky věci ovšem nemůže obstát závěr o souladnosti obou argumentů, které jsou si navzájem v protikladu. K tomu nutno doplnit praktický rozměr. Žádný akademik, který se spolupodílel na tvorbě nového civilního kodexu, ale ani soudce, a později ani soudce Ústavního soudu pro právní (soudní) praxi dosud nepředstavil srozumitelný, přehledný a především (alespoň rámcově) předvídatelný systém, respektive postup, jak by měly obecné soudy bez předmětné Metodiky při rozhodování o soudně uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví postupovat, aby takový systém, teze, základní hodnotové náhledy bylo možné v reálu přetavit do konkrétního rozhodování v intencích jedinečných skutkových okolností posuzovaných případů, a aby z obecného hlediska bylo možné uzavřít, že takto prezentovaný systém je v základu opravdu předvídatelný, že obsahuje mechanismus, jehož prostřednictvím mohou soudy předvídatelně ve sporech tohoto druhu postupovat. Veřejným tajemstvím totiž je, že takový systém bez Metodiky prostě neexistuje, a nikdo jej dosud neprezentoval. Z toho tedy plyne, že Ústavním soudem uplatněnou argumentaci nelze akceptovat, neboť ji sám Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zpochybňuje rozporností svých shora již připomenutých dílčích závěrů, které vedle sebe nemohou kompaktně tvořit ucelený závěr.

S ohledem na (i Ústavním soudem) nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se Metodiky proto nelze ani podpůrně vycházet z Metodiky, ale ani z judikatury či ze závěrů právní doktríny, které vycházejí z takto mnoha defekty zatížené Metodiky.

Právě z těchto důvodů okresnímu soudu nezbylo než vydat dne 25. 3. 2024 pod č. j. 6 C 337/2022-140, usnesení, v němž okresní soud mj. vyložil následující právní závěry po vydání shora cit. plenárního nálezu Ústavního soudu a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu:

„1. Skutková tvrzení vylíčená žalobcem v jeho žalobě při jejich prokázání by měla vést k závěru o aplikaci ustanovení § 2958 o. z., které stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

2. Smyslem a účelem § 2958 o. z. je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet; proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy. Slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu.

3. Z nálezu Ústavního soudu ad II. mj. plyne nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci, čemuž odpovídá relativní neurčitost zákonné úpravy (§ 2958 o. z.), která poskytuje dostatečnou flexibilitu posoudit každý případ podle jeho individuálních okolností v rámci soudcovského uvážení.

4. Při aplikaci § 2958 o. z. soud v této věci nebude přihlížet k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) – dále jen ‚Metodika‘, a to ať již v její verzi publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014 a sp. zn. Cpjn 14/2014 (dále též ‚sbírková verze Metodiky‘), nebo v její internetové verzi publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu (dále též ‚internetová verze Metodiky‘), a to z následujících důvodů.

5. Sbírková verze Metodiky obsahuje nepravdivé údaje o tom, že její text vytvořil Nejvyšší soud (obsah textu této verze Metodiky budí pro čtenáře zdání, že by se mělo jednat o materiál vypracovaný občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu, což ale neodpovídá skutečnosti). Na tuto okolnost soud v postavení navrhovatele (kdy byl soudem podán Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty druhé § 2958 o. z.) podrobně poukazoval (viz návrh je publikován na webových stránkách Ústavního soudu zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/2023/navrh_Pl._US_27_23_AN.pdf), leč Ústavní soud se touto otázkou ve svém nálezu vůbec nezabýval s odůvodněním, že: ‚sama existence Metodiky jako nezávazné pomůcky pro aplikační praxi vztahující se ke konkrétnímu ustanovení zákona a její tvrzené vady…by nemohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadeného ustanovení zákona. Proto se Ústavní soud navrhovatelem tvrzenými nedostatky Metodiky podrobněji nezabýval.‘

6. Ve sbírkové verzi Metodiky jsou odkazy např. na webové stránky nezbytné pro aplikaci Metodiky, které jsou nefunkční. I na tuto okolnost soud v návrhu v ad 5 Ústavní soud podrobně upozorňoval, leč i v tomto ohledu Ústavní soud tyto okolnosti ve svém nálezu nijak neřeší, nezaujímá k nim žádný postoj, názor, ačkoliv současně na straně druhé zdůrazňuje, že Metodika může sloužit jako podpůrný materiál při aplikaci § 2958 o. z. a dokonce hovoří o desetiletém vývoji vedoucím k tzv. ‚propsání‘ Metodiky do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i obecných soudů.

7. Internetová verze Metodiky je obsahově částečně odlišná od sbírkové verze Metodiky, aniž by současně bylo zřejmé, kdo tuto internetovou verzi nepravidelně aktualizuje. Z faktu, že internetová verze Metodiky je publikována na webu Nejvyššího soudu, nelze ještě dovozovat, že tyto aktualizace provedlo (provádělo) občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že z dosud Nejvyšším soudem průběžně obecným soudům zasílaných materiálů k projednání rozhodnutí a příp. stanovisek, jež mají být publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nevyplynul žádný text, který by takový závěr (roz. o té které dílčí aktualizaci internetové verze Metodiky) podporoval. Lze proto konstatovat, že internetová verze Metodiky má charakter kabinetní aktualizace textu materiálu, o jehož původu, autorech, smyslu a účelu panují pochybnosti, což absolutně vylučuje podpůrnou využitelnost takového textu v rámci interpretace či dokonce aplikace § 2958 o. z. na konkrétní rozhodovaný případ.

8. Jelikož Ústavní soud na výše uvedené závažné okolnosti, podrobně soudem v jeho návrhu shora zdůvodněné, v odůvodnění svého nálezu ad II. nijak nereagoval, pak soud konstatuje, že za této situace nelze přijmout závěr pléna Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, a to, že: ‚je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění.‘ Jinými slovy řečeno, soud chápe, že Ústavní soud v cit. nálezu zdůraznil, že Metodiku nejsou soudy povinny respektovat, tj. výhradně jen podle ní rozhodovat případy, v nichž je třeba aplikovat pravidlo dle § 2958 o. z., nicméně soud má za to, že z vyložených závažných důvodů, které Ústavní soud v uvedeném nálezu nijak neřešil (nezaujal k nim žádný právní názor, stanovisko atp.), není možné (z pohledu respektu právního státu) Metodiku (ať již v její sbírkové či internetové verzi, či snad v obou jejich verzích) ani podpůrně reflektovat. Soud s přihlédnutím k dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu přitom vychází z postoje, že pokud předloží konkurenční úvahu, respektive odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč v určité části právního problému, jinak rámcově řešeného (ale např. v odůvodnění příslušného nálezu blíže neřešeného) Ústavním soudem, se odchyluje od nálezové judikatury, nečiní tak rozporně s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, pakliže na předchozí zásadní skutkové a právní argumenty soudu dosud, a to ani ze strany Ústavního soudu, nebylo reagováno, pročež tyto soudem činěné argumenty dosud Ústavním soudem nebyly ani vytěsněny.

9. Z vyložených důvodů nelze proto ani akceptovat právní názor pléna Ústavního soudu, že během desetileté aplikace se Metodika ‚propsala‘ (poznámka soudu: termín použitý Ústavním soudem ve shora cit. nálezu) do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, s tím, že byla aprobována její kritéria.  Takové ‚propsání‘ (roz. ve smyslu akceptovatelnosti či reflektování této judikatury z pohledu § 13 o. z.) by bylo možné jen v situaci, pakliže by Metodika nebyla stižena defekty, které soud podrobně rozvedl ve svém návrhu ad 5, avšak na něž Ústavní soud nijak v cit. nálezu nereagoval. Pak tedy za takové situace to musí být v konkrétní věci rozhodující soud, jenž vyloží své výhrady na tomto poli, a ještě před projednáním a rozhodnutím věci předloží účastníkům svůj náhled na tuto velmi závažnou právní materii, aniž by současně jakkoli naznačoval výsledek svého možného rozhodnutí ve věci samé.

10. V návaznosti na ad 9 nepřípustnost, respektive neakceptování takového ‚propojení‘ Metodiky do rozhodovací praxe lze znázornit na případu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 8 Tdo 190/2017-53, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2018. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvádí: ‚z obsahu spisu plyne, že soudy své závěry o výši jak bolestného, tak i náhrady za ztížení společenského uplatnění opřely o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.), vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 obč. zák., ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, uveřejněnou pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jejím základě vypracovaný znalecký posudek…Lze uzavřít, že postup popsaný v Metodice má naplňovat zákonný princip slušnosti (§ 2958 věta druhá obč. zák.) i požadavek legitimního očekávání (§ 13 obč. zák.). Proto byla Metodika Nejvyšším soudem doporučena soudům nižších stupňů, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák. využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených (obdobně tyto zásady vyložil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016).‘

11. Závěry Nejvyššího soudu v ad 10 či jim (v jiných rozhodnutích dovolacího soudu) podobné právní názory, v nichž se objevují formulace podobné těm shora, tj. že: a) Nejvyšší soud vypracoval nebo se spolupodílel na vydání Metodiky, b) Metodika obsahuje doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia k § 2958 o. z., a konečně c) že by soudy měly aplikovat Metodiku uveřejněnou pod č. 36/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze akceptovat, a to z následujících důvodů:

12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud se týkají odkazu na Metodiku, je třeba kriticky interpretovat s přihlédnutím k tomu, že:

13. Nejvyšší soud žádnou Metodiku nevypracoval, ale ani se na ni ne(spolu)podílel; na Metodice spolupracovali pouze někteří soudci Nejvyššího soudu, nikoliv Nejvyšší soud a jeho trestní či občanskoprávní a obchodní kolegium, což je ověřitelný fakt. Ústavní soud v cit. nálezu otázky tohoto druhu, ač na ně soud v návrhu výslovně poukazoval, nijak neřeší.

14. Je-li v těchto a jim podobných rozhodnutích Nejvyššího soudu odkazováno na Metodiku publikovanou pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak je tím odkazováno na tzv. sbírkou verzi Metodiky.

15. Sbírková verze Metodiky ovšem obsahuje v části ‚D. Technická část‘ mj. následující formulace: 

16. ‚Termíny a místo konání školení a zkoušek se budou zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup na webových stránkách www.skoleniznalcu.cz‘, které jsou však dlouhodobě nedostupné (neboli nefunkční); držitelem této domény byla svého času nepravomocně odsouzená fyzická osoba, která v roce 2020 zemřela.   

17. ‚Znalecké posudky budou zpracovány na webovém rozhraní (www.ztizeni.cz), které bude vytvořeno za účelem technické podpory a garance správnosti výpočtu.‘ Rovněž i webové stránky www.ztizeni.cz, jejichž držitelem byla fyzická osoba ad 16, jsou dlouhodobě nedostupné (neboli nefunkční).    

18. Z vyloženého plyne, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je činěn odkaz na postup dle sbírkové verze Metodiky dle Rc 63/2014, nelze postupovat, neboť odkazy v této verzi Metodiky jsou nedostupné (neboli nefunkční).    

19. Z uvedeného rovněž plyne, že veškerá judikatura Nejvyššího soudu odkazující na Metodiku publikovanou v Rc 63/2014 je prakticky nepoužitelná.

20. Pokud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích měl za to, že je třeba (lze) postupovat podle internetové verze Metodiky, která je publikována na webových stránkách Nejvyššího soudu a prošla několika zásadními změnami, zcela určitě ovšem nikoliv z příčiny rozhodnutí některého ze dvou kolegií Nejvyššího soud (což je ověřitelný fakt), aniž by bylo zřejmé, kdo takové změny v jejím textu vlastně učinil a proč, pak taková okolnost měla být odpovídajícím způsobem v tom které rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložena, vysvětlena. Ke dni vydání tohoto usnesení ovšem žádné publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu nevysvětluje rozdíly mezi tzv. sbírkovou a internetovou verzí Metodiky, ani v návrhu ad 5 popsaného defekty textu předmětného materiálu (ať již v té které verzi).   

21. Soud proto pro poměry v této věci uzavírá, že stávající judikatura Nejvyššího soudu týkající se Metodiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, je zcela nepoužitelná (mj. též pro její nesrozumitelnost v oblasti pochopení smyslu, účelu a aplikování té které verze Metodiky), neboť v tomto směru tzv. ustálený právní názor Nejvyššího soudu nelze realizovat mj. pro nefunkční webové stránky, na které je v této verzi Metodiky činěn odkaz. Z vyložených důvodů ovšem v této právní věci soud nebude akceptovat v jakékoliv formě ani tzv. internetovou verzi Metodiky.“

Jelikož s ohledem i na Ústavním soudem nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se právní materie odškodňování nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. nelze vycházet při rozhodování o nárocích na nemajetkovou újmu podle Metodiky, nezbývá v této situaci než přistoupit k aplikaci zásady analogia iuris, a to za užití § 10 odst. 2 o. z. (s přihlédnutím k důvodové zprávě, která k posledně uvedenému ustanovení mj. uvádí: „Předně se přikazuje, není-li výslovného ustanovení, použít analogii (na mysli se má analogia legis). To je tradiční juristické řešení příkazu nalézt v zákoně i jeho latentní obsah, které má své kořeny již v zákonodárství josefínské doby. Návrh § 10 odst. 1 přejímá dosavadní konstrukci § 853 stávajícího občanského zákoníku. Ale i případy, při nichž není analogie legis použitelná, musí být nějak vyřešeny, protože i za této situace je zřejmé, že právo mlčet nemůže. V těchto případech se používají obecné zásady právní nebo analogie práva (analogia iuris), což je v podstatě totéž.“) a dále s využitím regulace podle § 271c odst. zákona č. 262/2006 Sb.,  zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zák. práce“), a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

Popsaný problém by měl řešit co nejdříve zákonodárce přijetím příslušné úpravy, která by mohla v nějaké ústavně přípustné podobě kopírovat úpravu z oblasti pracovního práva. Případně by legislativní nápravy mohlo být dosaženo např. tím způsobem, že by ustanovení § 2958 ve větě druhé o. z. bylo novelizováno následovně:

„Ustanovení § 2958 se větě druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mění takto:

‚Soudy stanoví výši náhrady podle zásad slušnosti; Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou nejnižší přípustnou výši pro poskytování náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování nejnižší přípustné výše v jednotlivých případech.‘“

Navrhovaným řešením by konečně došlo k tomu, že by se lékařská obec primárně v součinnosti s Českou lékařskou komorou a za legislativní participace Ministerstva zdravotnictví podílela na zpracování předmětné vyhlášky, jež by – oproti zrušené vyhlášce č. 440/2001 Sb. – stanovila základní, respektive nejnižší výši pro poskytování předmětných náhrad s tím, že soudy by podle § 2958 o. z. rozhodovaly podle zásad slušnosti, přičemž by své úvahy odvíjely od základu stanoveného předmětnou vyhláškou. Tímto řešením by současně bylo učiněno zadost i dosavadní judikatuře Ústavního soudu, která opakovaně upozorňovala na to, že nelze poskytování náhrad v dané materii řešit formou nějakých (metodických) tabulek atd., nýbrž že v každém jednotlivém případě soudy musejí vycházet ze zjištěných (jedinečných) skutkových okolností daného případu. Neshledají-li soudy nezbytnost poskytnutí vyšší náhrady, než bude coby základ stanovena vyhláškou (bolestné a ztížení společenského uplatnění), pak náhradu přisoudí (minimálně by přisoudit měly) právě podle této vyhlášky, respektive s ohledem na odborné posouzení pro rozhodnutí zásadně významných okolností znalcem z odvětví zdravotnictví, který s ohledem na svou specializaci bude povolán k takovéto znalecké verifikaci.

Oproti dosavadnímu stavu, kdy komerčně obsahově nesourodá Metodika (viz její dvě verze a excesy spojené s jejím vznikem, výkladem a aplikací, to vše při povážlivém fungování některých soudců Nejvyššího soudu) představuje nadále nepoužitelný materiál, jeví se přijetí vyhlášky stanovící základní výši pro poskytování náhrad vhodným legislativním řešením, které by zcela jistě soudům usnadnilo rozhodování potud, že napříště by měly k dispozici relevantní odborný základ, z nějž by mohly vycházet při rozhodování podobných sporů, aniž by musely vycházet z pochybně zpracovaného materiálu, který byl mj. podroben ostré kritice ze strany ombudsmana a lékařské odborné veřejnosti.

Inspirací stran řešení problematiky výkladu a aplikace § 2958 o. z. nechť je tedy do určité míry zrealizovaná novelizace nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Není žádného racionálního důvodu, proč nejít obdobnou cestou, NB v situaci, kdy dosavadní dvě verze Metodiky (verze „sbírková“ a verze „internetová“) jsou natolik stiženy shora vyloženými defekty.

Pavel Vrcha