K pohnutce nevyjádřené v převodní smlouvě, jež vedla účastníky k uzavření smlouvy

K pohnutce nevyjádřené v převodní smlouvě, jež vedla účastníky k uzavření smlouvy

§ 37 odst. 1 obč. zák.

Není neplatná darovací smlouva, převedl-li jí dárce na obdarovanou svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech z pohnutky nevyjádřené v tomto právním úkonu, že po vkladu vlastnického práva podle této smlouvy budou oba účastníci spoluvlastníky nemovitostí, aniž by věděl, že podle právního stavu (odlišného od stavu zápisů v katastru nemovitostí) byla obdarovaná již v době uzavření smlouvy spoluvlastnicí těchto nemovitostí a předmětným vkladem se stala jejich výlučnou vlastnicí.

Rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2289/2018

K věci: Okresní soud v Teplicích rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku. Vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 2. 4. 2009 žalovaný 2) převedl na žalobkyni ideální polovinu předmětných nemovitostí, vycházeje z toho, že jejich výlučným vlastníkem. Prvoinstanční soud vzal rovněž za prokázané, že oba účastníci při uzavírání darovací smlouvy neměli v úmyslu učinit žalobkyni výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Dospěl k závěru, že účastníci nesměřovali k převodu sporných nemovitostí jako celku, neboť shodně vycházeli z toho, že jejich výlučným vlastníkem v době darování byl žalovaný 2). Darovací smlouva je tak pro nedostatek vůle (převést také „druhou“ ideální polovinu sporných nemovitostí) absolutně neplatná. Na tom nic nemění skutečnost, že nedostatek vůle učinit na základě smlouvy žalobkyni vlastnici sporných nemovitostí jako celku byl v posuzovaném případě způsobem mylným přesvědčením obou účastníků smlouvy o výlučném vlastnictví žalovaného 2), v jehož důsledku byla darovací smlouva o převodu jedné ideální poloviny uzavřena. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel (z pohledu svého rozhodnutí) ze zásadně významného skutkového zjištění, že: „druhý žalovaný ani žalobkyně neměli (uzavřením předmětné darovací smlouvy) v úmyslu učinit žalobkyni výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí“, tedy „účastníci (předmětné darovací smlouvy) nesměřovali k převodu sporných nemovitostí jako celku, neboť shodně vycházeli z toho, že jejich výlučným vlastníkem v době darování byl druhý žalovaný.“ Z tohoto skutkového zjištění pak odvolací soud vyvodil právně kvalifikační závěr, že: „darovací smlouva ze dne 2. 4. 2009 je (podle § 37 odst. 1 obč. zák.) pro nedostatek vůle (převést také ‚druhou‘ ideální polovinu sporných nemovitostí) absolutně neplatná.“

Tento odvolacím soudem učiněný právní závěr ovšem na zjištěný skutkový stav, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, nedoléhá, respektive tato skutková zjištění nelze podřadit pod znění § 37 odst. 1 obč. zák. s výše již připomenutým právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu. 

Žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) důvodně ve své právní argumentaci odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1237/2004, v němž dovolací soud mj. vyložil, že: „Právní úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle projevovaná právním úkonem vyjadřuje vztah jednajícího k právním úkonem zamýšlenému následku, tj. vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností. Od vůle, jako nutného prvku právního úkonu, je třeba odlišovat pohnutku (motiv) právního úkonu, která neurčuje chování jednajícího přímo, ale uplatňuje se jako vzdálenější podnět utvářené vůle zahrnující zejména předpoklady, z nichž jednající při utváření své vůle vychází. Pohnutka nemusí být, na rozdíl od vůle, při právním úkonu projevena a zásadně nemá ani právní význam. Právní význam nabývá pohnutka jen tehdy, je-li zahrnuta do projevované vůle a stane-li se její složkou.“

Rovněž v rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004, dovolací soud připomenul, že: „Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.“ Také v rozsudcích ze dne 25. července 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, nebo ze dne 25. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007, dovolací soud zdůraznil, že: „Pohnutky, které žalovanou vedly k uzavření smlouvy o půjčce, jsou z hlediska právního posouzení věci bezvýznamné. I když subjekty jsou k právním úkonům vedeny určitými pohnutkami, pohnutky zásadně nemají právní relevanci, protože v opačném případě by důvěra v učiněné projevy byla zcela znevěrohodněna. Pohnutka může nabýt právního významu jenom tím, že je zahrnuta do projevené vůle, že se stala její složkou; zůstane-li mimo obsah projevené vůle, nemá právní význam a nelze se jí dovolávat.“  V dalším usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3598/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní názor, že je toliko věcí prozíravosti a pečlivosti kontrahenta, aby svou pohnutku, respektive kauzu právního úkonu vtělil do obsahu příslušné smlouvy, neboť pohnutka, není-li v právním úkonu vyjádřena, nestává se závaznou součástí smlouvy.

Lze tedy k této dílčí materii uzavřít, že v poměrech dosavadní civilní úpravy pro platnost (obsah) právního úkonu nebyl významný ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající účastník či účastníci vycházeli, neboť podstatné bylo pouze to, co bylo možné objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastníci ve skutečnosti projevili (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011).

V posuzované věci žalovaný 2) darovací smlouvou ze dne 2. dubna 2009 bezúplatně převedl (daroval) na žalobkyni ideální polovinu označeného nemovitého majetku. Tento právní úkon, jehož předmětem byl převod pouze a jen ideální jedné poloviny ve smlouvě označených nemovitostí, je náležitě precizován, obsahuje zcela určitě a srozumitelně v této věcné smlouvě vyjádřenou vůli obou účastníků smlouvy. Odvolací soud ovšem při rozhodování vyšel také ze zjištění, že touto darovací smlouvou účastníci nesledovali, aby se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. Toto zjištění ovšem představuje soudem zjištěnou pohnutku účastníků, která je stimulovala (motivovala) k uzavření darovací smlouvy, aniž by se ovšem stala součástí jejich právního úkonu. Pak ovšem takováto pohnutka je z pohledu existence projevené vůle účastníků v darovací smlouvě právně bezpředmětná, neboť pouze vysvětluje určité souvislosti či motivaci tohoto (skutkově) jedinečného případu, respektive vystihuje stimul (motiv) účastníků, který nakonec aktivoval jejich následné jednání, jež se posléze završilo učiněným (dvoustranným) právním úkonem -  uzavřenou darovací smlouvou ve vazbě na právně perfektní převod spoluvlastnického práva na základě realizovaného vkladu práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně.  Okolnost, že v době uzavření darovací smlouvy - jak již shora bylo vyloženo - právní stav neodpovídal stavu zápisů v katastru nemovitostí (tj. že již v době tohoto převodu žalobkyně byla podílovou spoluvlastnicí těchto nemovitostí v rozsahu ideální jedné poloviny), tedy, že zde byl nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (realitou), o němž oba účastníci nevěděli, byla v inkriminovaný okamžik uzavření darovací smlouvy zcela nerozhodná.

Jinými slovy řečeno, předmětná (v písemné formě uzavřená) darovací smlouva obsahuje všechny v té době vyžadované právně rozhodné náležitosti darovacího aktu, tj. byl v ní vymezen určitě a srozumitelně předmět převodu, účastníci v ní svobodně, určitě a srozumitelně vyjádřili svou vůli [žalovaný 2) projev vůle představující darování určitě a srozumitelně vymezených nemovitostí a žalobkyně zase projev akceptace tohoto návrhu, tj. přijetí tohoto nemovitého daru], přičemž ani dokazováním v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení nebylo zjištěno, že by následně soudy zjištěná pohnutka účastníků uzavřít tuto smlouvu (tj. aby každý z účastníků této smlouvy byl podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí, respektive aby žalobkyně nebyla výlučnou vlastnicí tohoto nemovitého majetku) byla součástí (byla vtělena do) této darovací smlouvy a měla by tak zásadní význam pro posouzení její platnosti.