K rozhodování soudu o přiznání osvobození od soudních poplatků

     Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

    Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věci a konkrétní uplatňované právo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). Účastníci poměrně často opomíjejí, že institut osvobození od soudních poplatků je institutem výjimečným, a že slouží výhradně k tomu, aby měl účastník zajištěn přístup k soudu i tehdy, neumožňují-li mu to majetkové poměry. Nelze tedy po soudech požadovat, aby suplovaly činnost žadatele o osvobození od soudního poplatku, a zjišťovaly z úřední povinnosti jeho majetkové poměry. Domnívá-li se účastník, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je na něm, aby tvrdil i prokázal své majetkové poměry odůvodňující osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud v usnesení z 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 99/2013, vyložil a odůvodnil právní názor, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost (nejen) fyzickým osobám, (ale také i) právnickým osobám, obcím nebo krajům. U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Nejvyšší soud současně ve své rozhodovací praxi neakceptoval právní názor některých nižších soudů, že účastník žádající osvobození od soudních poplatků, který je podnikatelem, nese podnikatelské riziko, a pokud předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, není již proto dán důvod k jeho osvobození od soudních poplatků, neboť z § 138 odst. 1 o. s. ř. takový závěr nelze dovodit. Není proto důvodu, proč by účastníku, který je podnikatelem – fyzickou osobou, nemohlo být za splnění zákonných předpokladů přiznáno (zcela nebo zčásti) osvobození od soudních poplatků. Z vyloženého vyplývá, že i účastníci – podnikající fyzické nebo právnické osoby – mohou se domáhat osvobození od soudních poplatků, přičemž bude na soudech, aby v konkrétní situaci zvážily, zda – s ohledem k poměrům a uplatněné žalobě či obraně protistrany – jsou u těchto účastníků dány předpoklady pro úplné (nebo jen částečné) osvobození od soudních poplatků. Přitom samotné zjištění aktuálních finančních (majetkových) potíží u podnikatelských subjektů nemusí vždy představovat podmínky k užití § 138 odst. 1 o. s. ř. Stěžejním přezkumným kritériem – a s ohledem na uplatněný nárok a výši soudního poplatku – bude, aby soud pohlížel na daný subjekt (účastníka) s požadavky, které jsou kladeny u podnikatele postupujícího s péčí řádného hospodáře (podnikatele).  Bude-li tedy způsob chování podnikatele v jeho majetkové sféře (např. s ohledem na podnikatelovu neprůkaznost jeho příjmů, resp. prokázání jeho majetkových poměrů) pochybný, aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř. by v úvahu přicházet neměla.

      Předseda senátu rozhoduje o přiznání osvobození od soudních poplatků zásadně k návrhu účastníka, nikoli z moci úřední. Soud je povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, tj. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesně právní předpis. Smyslem poučovací povinnosti adresované soudem účastníkům řízení je, aby pro neznalost procesních předpisů neutrpěl v řízení újmu na svých právech. Právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně svých zájmů pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří.

      Bylo již řečeno, že návrh o přiznání osvobození od soudních poplatků může podat účastník (žalobce, žalovaný). Další podmínkou je, že tuto žádost odůvodňují (osvědčují) poměry účastníka. Za poměry účastníka je nutno chápat nejen majetkové poměry (rozsah jeho majetku, příjmy z jeho závislé činnosti nebo z podnikání apod.), ale také např. okruh jeho vyživovacích povinností, jeho zdravotní stav a další (osobní) poměry (k tomu srov. ještě poznámky níže). Třetí podmínkou pro přiznání osvobození je, že v případě účastníka, který podává takový návrh, nejde o svévolné nebo bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. Z praxe je znám případ, kdy účastník podal u okresních soudů nedůvodně několik stovek různých žalob a k Nejvyššímu soudu podal desítky dovolání. K takovému počínání žalobce (dovolatele) Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 830/2016 vyložil, že má za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva, nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. V takové situaci nemůže žalobce ovšem očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů.

      V soudní praxi často dochází k situaci, kdy již z podané žaloby je zřejmé bezúspěšné uplatňování práva (např. žalobce se domáhá určení neplatnosti převodní smlouvy k nemovitému majetku, ačkoliv v žalobě tvrdí, že podle této smlouvy již byl povolen vklad vlastnického práva, a v mezidobí došlo k dalšímu převodu, takže podle stavu zápisů v katastru nemovitostí nemovitý majetek vlastní osoba odlišná od žalovaného; žalobce však v žalobě zjevně nesprávně uplatňuje právní argumentaci, že je-li převodní smlouva neplatná, jsou neplatná i intabulační rozhodnutí atd.). O zřejmě bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo) je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 746/2018).

      Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Např. v usnesení z 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3877/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že při rozhodování o návrhu účastníka na osvobození od soudních poplatků, který trpí duševním onemocněním, resp. duševní poruchou, musí soud přihlédnout též k okolnostem týkajícím se zdravotního stavu navrhovatele a z toho případně plynoucích negativ, jež mohou (mají) vliv z hlediska jeho účasti v daném řízení a realizace jeho práv v řádném (spravedlivém) procesu, a to při zohlednění jeho majetkových poměrů. Současně ovšem dodal, že sama okolnost existence duševní poruchy účastníka domáhajícího se přiznání osvobození od soudních poplatků nemusí bez dalšího vést k závěru o nezbytnosti soudní poplatkové liberace takto zdravotně postiženého účastníka a k nutnosti ustanovení zástupce (např. s ohledem na jeho majetkové poměry, jež mu umožňují zajistit si kvalifikované právní zastoupení standardním způsobem), když konečný závěr bude otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu rozhodujícím soudem; učiněná zjištění a odpovídající hodnotící závěry přitom musejí seznatelně vyplývat z odůvodnění předmětného písemného vyhotovení takto vydaného soudního rozhodnutí.

     Při rozhodování o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků soud musí přihlédnout nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však nutno též přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Při splnění výše uvedených podmínek může předseda senátu přistoupit pouze k částečnému osvobození od soudních poplatků.

     S účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv. V usnesení z 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015, Nejvyšší soud formuloval právní názor, že ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2015).

     Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Toto řízení ovšem nemůže stát na náročném a obsáhlém dokazování – je předpokladem pro další postup, a proto musí být rychlé. Skutečnosti rozhodné pro osvobození účastník může uvést přímo ve svém návrhu; neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje výzvou k vyplnění soudem zaslaného tiskopisu „Potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech“. V něm uvádí příjmy z pracovního či obdobného poměru, z prací konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení, či z jiných zdrojů. Současně se předpokládá i uvedení osobního majetku větší ceny, výdělkových poměrů manžela žadatele a jiných okolností, které by mohly mít vliv na osvobození. Příjmy je pak nutno doložit potvrzením, u ostatních skutečností žadatel prohlašuje, že poskytl pravdivé údaje. Vyzývá-li soud k uvedení všech těchto skutečností, nemůže tak činit z jiných důvodů, než že jsou všechny pro jeho rozhodnutí podstatné. Soud také zpravidla z tohoto prohlášení vychází, neboť je natolik komplexní, že umožňuje vytvoření názoru o podmínkách osvobození od soudních poplatků. Doplnění údajů k výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v situaci, kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není jasné, z čeho uhrazuje své životní potřeby. Obsáhlé šetření je však v rámci této fáze řízení vyloučeno; ostatně pozdější zjištění nepravdivosti prohlášení je řešitelné odnětím osvobození (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009). Při posuzování těchto majetkových poměrů je nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, respektive zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků. Ani v procesu posuzování předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků účastníku řízení se neuplatňuje vyšetřovací zásada, která by umožňovala, respektive zakládala soudu povinnost z úřední povinnosti provádět příslušná šetření za účelem co nejkomplexnějšího zjištění (celkových) poměrů takového účastníka bez jeho procesní iniciativy. Rozhodující soud tak vychází z podkladů, které žádající účastník soudu zprostředkuje, případně které v rámci vyplněného tiskopisu o jeho poměrech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, z 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4532/2015, nebo usnesení Ústavního soudu České republiky z 11. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2813/15). Následná úvaha soudu o tom, zda na základě zjištěných poměrů žadatele jsou naplněny podmínky pro částečné nebo úplné přiznání osvobození od soudních poplatků, musí být logická, srozumitelná, mající oporu ve zjištěném skutkovém základu o majetkových poměrech účastníka, který soud má k dispozici. Tak např. v usnesení z 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3318/2014, Nejvyšší soud shledal správným postup odvolacího soudu, který konfrontoval tvrzení žalobkyně, že žije z výdělku 3 700 Kč měsíčně, s jejím dalším údajem, že částku 23 000 000 Kč, kterou si půjčila od své matky, postupně „rozpůjčila“ žalovaným a dalším osobám, vůči nimž má nyní pohledávky dosahující 10 000 000 Kč, a za věrohodné nepovažoval její tvrzení, že jediným jejím aktivem je měsíční výdělek 3 700 Kč, z něhož hradí všechny své výdaje. Dovodil, že žadatel nemůže požadovat osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat; takové počínání nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody. V usnesení z 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 227/2016, Nejvyšší soud zase zdůraznil, že skutečnost, že dovolatelka se dostala do nepříznivé finanční situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, sice může představovat podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků, nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího, a je nutné hodnotit ji v souvislosti s dalšími okolnostmi, zejména majetkovými poměry. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto dočasné zhoršení poměrů dovolatelky není samo o sobě v konkrétních poměrech žadatelky skutečností odůvodňující osvobození od soudních poplatků, obzvláště ve spojení s jejími objektivně nadprůměrnými majetkovými poměry. Nejvyšší soud tedy neshledal ze strany odvolacího soudu ani v této části odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani z pohledu posledně uvedené otázky nemůže být dovolání přípustné.

     Nikoliv výjimečně účastníci předkládají soudům neúplně vyplněné tiskopisy (které jim zaslaly soudy s poučením, aby je účastníci řádně a pravdivě vyplnili) o svých majetkových poměrech, kdy pominou sdělit určité právně významné skutečnosti, případně je vyplní způsobem, který zakládá vnitřní rozpornost takového prohlášení, anebo uvedou údaje, z nichž je zřejmé, že některé z nich nemohou být validní (např. pokud uvedou nižší svůj měsíční příjem oproti svým podstatně vyšším měsíčním výdajům, aniž by tuto diskrepanci hodnověrně v překládaném prohlášení vysvětlili). Proto k této dílčí problematice Nejvyšší soud např. ve svém usnesení z 30. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 609/2016, zaujal právní názor, že vyplní-li žadatel o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce (z řad advokátů) prohlášení o svých majetkových a výdělkových poměrech s tím, že nemá žádné příjmy, žádný majetek ani závazky, přičemž i po výzvě soudu, aby uvedl, z čeho tedy vlastně uspokojuje své životní potřeby, bude procesně nečinný, případně stvrdí-li „správnost“ těchto jím vyplněných údajů v potvrzení, je třeba učinit závěr, že žadatel věrohodným způsobem neprokázal své (celkové) poměry (neboť z nějakých prostředků či z jiného materiálového zdroje musí uspokojovat své životní potřeby, takže jsou zde pochybnosti o věrohodnosti jím uváděných údajů). V dalším svém usnesení z 9. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2900/2017, Nejvyšší soud vyložil, že stejná situace stíhá toho (o soudní liberaci žádajícího) účastníka, který hodnověrným (seznatelným) způsobem soudu neobjasní diskrepance mezi jeho příjmy a výdaji, v situaci, kdy jím vykazované výdaje převyšují jeho příjmy.

    Mohou ovšem nastat také situace, kdy účastník domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků již v návrhu na soudní poplatkovou liberaci uvádí, že není schopen prokázat právně významné skutečnosti pro rozhodnutí o osvobození o soudním poplatku s tím, že (např.) tyto informace může soudu poskytnout protistrana či jiná (daného řízení se neúčastnící) osoba. Pro takové případy Nejvyšší soud v usnesení z 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, formuloval právní názor, že jestliže žadatel o osvobození od soudního poplatku nemá a objektivně nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí o jeho žádosti, přičemž zároveň ve svých tvrzeních vymezuje, kdo danými informacemi disponuje, musí soud k těmto okolnostem přihlédnout. Je-li se zřetelem k tvrzení žadatele zřejmé, že označené informace mohou přispět k objasnění jeho poměrů, a nejde-li o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je soud povinen využít svého oprávnění žádat, aby mu každý bezplatně sdělil skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí (§ 128 věta první o. s. ř.), eventuálně uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k průkazu poměrů účastníka, aby ji soudu ve smyslu § 129 odst. 2 o. s. ř. předložil (tzv. ediční povinnost).

     Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také vytěsnil právní názor některých nižších soudů vycházející z argumentace, že pokud účastník domáhající se soudní poplatkové liberace vlastní nemovitý majetek, pak není dán důvod přiznat mu takové osvobození, neboť je v jeho možnostech případnou majetkovou dispozicí zajistit si odpovídající peněžní prostředky k úhradě soudních poplatků. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení z 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 (ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu) vyložil, že nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být prostřednictvím těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení (nižšího) poplatku s tím, že v případě úspěchu ve sporu mu bude tato částka v rámci nákladů řízení přiznána. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným. Současně je ovšem třeba mít na zřeteli, že z vlastnictví nemovitosti či více nemovitostí lze také usuzovat, že účastník má prostředky, z nichž tyto nemovitosti udržuje, či dokonce, že z těchto nemovitostí má určitý výnos. Vlastnictví nemovitosti, stejně jako jiných hodnotných věcí, tedy je jedním z hledisek, z nichž lze usuzovat na majetkové poměry, jakož i na prostředky, jimiž účastník disponuje. To však bude záležet na konkrétních okolnostech, které nelze obecně kategorizovat. Informačně významné je také usnesení Nejvyššího soudu z 21. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1187/2016, v němž dovolací soud zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nelze celkové majetkové poměry zkoumat (pouze) ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá osvobození od soudních poplatků, ale i s přihlédnutím k poměrům v jeho rodině, např. k příjmům a majetku jeho manžela (manželky), žijí-li ve společné domácnosti, neboť i tyto (ostatní) poměry ovlivňují závěr, zda účastník je či není schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením.

     Lze tedy uzavřít, že poměry účastníka, který je fyzickou osobou, odůvodňují osvobození od soudních poplatků tehdy, jestliže vzhledem ke stavu svého jmění (majetku a dluhů) není schopen platit náklady řízení, aniž by tím ohrozil vlastní výživu (v rozsahu odpovídajícím zejména jeho potřebám a zdravotnímu stavu) a výživu osob, k nimž má nebo k nimž převzal vyživovací povinnost. Při posuzování jeho poměrů samozřejmě nelze brát v úvahu veškerý jeho majetek; podstatné jsou příjmy z výdělečné nebo jiné činnosti účastníka, výnosy jeho majetku a další jeho disponibilní peněžní prostředky (včetně možnosti si je opatřit prací nebo jiným zákonným způsobem) a zásadně se nepožaduje, aby (pouze v zájmu zaplacení nákladů řízení) účastník zpeněžoval (samozřejmě, nejde-li o obchodování vyplývající z podnikatelské činnosti účastníka) své movité nebo nemovité věci nebo jiný majetek. V případě právnické osoby je třeba rovněž zohlednit rozsah jejího movitého či nemovitého majetku, disponibilních prostředků, pohledávek, respektive rozsah aktiv i jejích pasiv tak, aby na základě předložených podkladů si mohl soud vytvořit pohled nejen na aktuální majetkové poměry této právnické osoby, ale i – v případě, že u právnické osoby budou absentovat dostatečné disponibilní prostředky k úhradě soudního poplatku, či tzv. zbytný majetek, u nějž by bylo možné presumovat, že jej právnická osoba může zpeněžit a získat tak odpovídající finanční prostředky k úhradě soudního poplatku – souslednost okolností, jež takový stav měly (mohly) v jejích poměrech přivodit (např. zda právnická osoba se příp. úmyslně nezbavovala svého majetku, respektive neuváženě nenakládala s majetkem způsobem, který – ve vztahu k pozdější žádosti o přiznání osvobození např. vyššího soudního poplatku – může být chápán jako obcházení zákona atd.).

    Závěrem nutno zdůraznit, že někteří účastníci podávají dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů, jimiž bylo rozhodováno o odvoláních proti rozhodnutím soudů prvního stupně ve věcech přiznání osvobození od soudních poplatků, ačkoliv podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017; srov. novelu o. s. ř. - zákon č. 296/2017 Sb.) dovolání není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Na uvedeném ničeho nemění ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání; to totiž nemůže založit přípustnost dovolání tam, kde ji zákon vylučuje (srov. např. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1686/2014, nebo z 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1575/2017).