K úsporám v justici

V posledním období nebylo možné nezaznamenat zvýšenou mediální aktivitu místopředsedy Nejvyššího soudu Petra Šuka v oblasti platů zaměstnanců v justici, která by ovšem podle mého názoru měla být řešena především ministrem spravedlnosti a jeho týmem. Přece jen funkcionáři Nejvyššího soudu by se měli zabývat zcela jinými problémy. Částečně se jich mediálně dotkl i sám Petr Šuk (např. na stránkách HN), když prezentoval názor, že Nejvyšší soud je továrnou na rozsudky. Anebo (např. na serveru Česká justice), že v současné době je rovněž klíčové provést personální audit v justici a zaměřit se na to, jak by část práce soudců šla převést na asistenty a soudní úředníky, neboť by soudců ubylo a úředníci by pak logicky museli dostat opět přidáno. Podle Šuka by tak stát zase ušetřil na platech soudců.

Již před mnoha lety (ještě jako soudce Nejvyššího soudu) jsem opakovaně veřejně zaujal názor (z pohledu civilního soudce), že by se Nejvyšší soud měl vydat cestou podstatné personální redukce, ruku v ruce s odpovídajícím přepracováním dovolacího řízení, a to po předchozím vyjasnění základní otázky, co se vlastně od Nejvyššího soudu očekává. Zda má být především „továrnou“ na vydávání (povětšinou odmítacích) usnesení a ojedinělým stmelovatelem judikatury, anebo vskutku vrcholným soudním orgánem v civilně právní a trestní oblasti, který především řeší zásadní otázky hmotného, procesního civilního a trestního práva a v tomto směru předává zásadní judikatorní impulsy instančně nižším civilním soudům, respektive celé soudní rozhodovací praxi.

Celkové názorové dynamice v justici, zabránění syndromu vyhoření, ale i nemalým finančním úsporám (je totiž rozdíl v platech soudců v závislosti na jejich délce působení v justici) by jistěže přispěla nejen personální redukce, ale i – a to už ve vztahu ke všem soudcům v tuzemsku – snížení věkové hranice pro zániku funkce soudce na 65 let (i tento názor prezentuji delší dobu, nyní již ve věku pomalu jdoucím k oné věkové hranici). Ideálně jistěže ve vazbě na důstojné zajištění hmotného zabezpečení odcházejících soudců do penze.

V neposlední řadě je zde nepochybně pro stát výdajově zátěžové zajištění provozu Justiční akademie v Kroměříži, to vše v situaci, kdy právo je jednou z oblastí, které lze vyučovat, přednášet, školit atd. kdekoliv, respektive odkudkoliv. Materiální a personální zázemí by totiž mohly poskytnout jednotlivé soudy. A zase by se podstatně ušetřilo.

Naproti tomu by management soudů ve velkých městech, kde je nedostatek justičních zaměstnanců (především pro nízké platy), měl mít možnost formou pohyblivých mzdových složek flexibilně reagovat na nastanuvší personální defekty tak, aby dosáhl alespoň únosné míry personální stability pomocného justičního aparátu.

Nemyslím si však, že se najde „vnitřní síla“ či odhodlání k podobným razantním úsporným opatřením v justici. A nerad bych se dočkal personální redukce počtu zejména u nalézacích soudců (tj. na prvním stupni) oproti stavu, kdy např. pro 69 soudců Nejvyššího soudu pracuje 154 asistentů.

K úsporám v justici.pdf (212250)