K vyhlašování rozsudků při neúčasti účastníků, jejich zástupců či veřejnosti

Soudci (a to především ti prvoinstanční) jsou pod značným drobnohledem, jsou vystaveni někdy vysoké pracovní zátěži. Jejich pracovní výkony jsou pod neustálou kontrolou z řad justice i veřejnosti. Součástí výkonu jejich funkce je i vyhlašování rozsudků. Tu a tam dochází někdy k nepochopení a může se ojedinělě stát, že někdo poněkud jinak, a někdy dokonce i nesprávně, počne nesprávně nahlížet na určitý segment soudcovské činnosti. Tak třeba v otázce vyhlašování rozsudků. Aby tedy bylo tak trochu jasno:

Nejvyšší správní soud (jako kárný soud) ve svém nedávném rozhodnutí (ze dne 22. 5. 2024, č. j. 11 Kss 1/2024-73) de facto potvrdil to, co bylo předtím uvážlivě interpretováno a používáno v praxi, což lze shrnout ve zkratce to těchto bodů:

1.  Soudce nevyhlašuje rozsudek v situaci, pakliže v jednací síni není žádný z účastníků, právních zástupců účastníků ani veřejnost (třeba i včetně na náslechu účastnícího se justičního kandidáta); uvedené jistěže „nebrání“ tomu, aby soudce v přítomnosti zapisovatelky si bez přítomnosti kohokoli dalšího v jednací síni vyhlašoval rozsudky a třeba je i odůvodňoval, pakliže takto chce postupovat.
2. Jestliže jde o vyhlašování rozsudků, kde lze s vysokou mírou předpokládat, že se na jejich vyhlášení do jednací síně nikdo nedostaví, nemusí být v takových případech soudce fyzicky přítomen v jednací síni, ale musí mít zajištěn způsob, aby mu např. jeho zapisovatelka či jiná soudní osoba avizovala, že je nezbytné se do jednací síně dostavit pro případ, že by se někdo do jednací síně na vyhlášení rozsudku přece jen dostavil.
3. Z ad 2 plyne, že po dobu vyhlašování rozhodnutí se soudce musí zdržovat v soudní  budově, jinak jde z jeho strany o exces, který může založit jeho kárné provinění. Mohou ale nastat případy, kdy soudce např. bude nucen (z vážných důvodů) opustit soudní budovu (např. zdravotní komplikace či jiný výjimečná okolnost); v takovém případě však musí být zajištěno zrušení vyhlašování rozhodnutí, neboť účast soudce a jeho připravenost být přítomen v jednací síni za účelem vyhlášení rozsudku je bezpodmínečná. 
4. Z vyloženého plyne, že nejde (alespoň podle kárného soudu) o exces soudce, pakliže v době ohlášeného vyhlašování rozsudků není momentálně přítomen v jednací síni, pakliže nikdo z řad účastníků, jejich zástupců či z řad veřejnosti není u jednací síně za účelem být účasten vyhlášení rozsudku (rozsudků).
5. Technický problém ve vztahu k ad 2 a 4 ovšem může nastat v situaci, kdy  je oznámeno vyhlašování rozsudků např. po časových úsecích 5 minut, kde z povahy věci pak asi objektivně nelze zajistit avízo soudci (pakliže ten by byl někde v soudní budově, resp. ve své kanceláři) a např. nahodile někdo z řad veřejnosti, jdoucí z jiného jednání, se chtěl zúčastnit předmětného vyhlášení rozsudku. Ovšem nutno zdůraznit, že podle rozhodnutí kárného soudu tato situace bez dalšího neznamená exces soudce, protože ten - jak shora uvedeno - může mít zajištěno i tak, že mu jím pověřená přísl. soudní osoba bude avizovat, aby se pro to které vyhlášení rozsudku dostavil do jednací síně (typicky např. v situaci, kdy kancelář zapisovatelky je hned vedle jednací síně, nebo kdy justiční stráž z kamerového systému zjistí, že u jednací síně je osoba, která může být přítomna vyhlášení rozsudku). Existuje i možnost spolupráce s členy justiční stáže, kteří soudci např. telefonicky sdělí do jeho soudní kanceláře nebo jeho zapisovatelce - vše dle předchozí dohody - že do soudní budovy vstoupila osoba, jež sdělila justiční stráži, že se chce zúčastnit předmětného vyhlášení rozsudku. Posledně uvedená okolnost je pochopitelně realizovatelná toliko u menších soudů, u větších soudů je naopak v zásadě organizačně technicky těžko proveditelná.