Kontroverze kolem soudce Simona poodkrývají problémy v české justici

Soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon, jehož prezident republiky na základě doporučení Konzultačního panelu navrhl na soudce Ústavního soudu (https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-navrhl-senatu-parlamentu-cr-ustavniho-soudce-17318#from-list), způsobuje v posledních dnech v médiích nevídaný rozruch. Jedni mu vyčítají určitou výseč z jeho rozhodovací činnosti, která nenalezla opory u Ústavního soudu. Druzí zase kritizují jeho (nedávné) participace ve firmách (Simon vlastní od roku 2011 podíl ve stavební firmě Spojmont Plzeň a do letošního května vlastnil podíl ve firmách Bodhidharma a Umění energie). A další kritizují jeho mimoprofesní činnost v esoterické skupině „Čchi-kung Orel v hnízdě“. Případně někteří novináři všechna tato Simonova angažmá považují za neskutečnou vizitku soudce Nejvyššího soudu a v tomto směru se velmi kriticky vyjadřují.

Pavel Simon je však v určité části kritizován za něco, co by nemělo být kategorickou stopkou pro jeho nominování na post ústavního soudce. Například Simonem (spolu)vydaná soudní rozhodnutí z pozice předsedy senátu Nejvyššího soudu by neměla být v pravém slova smyslu důvodem k tomu, aby se nemohl stát soudcem Ústavního soudu. Pavel Simon zcela jistě (spolu)vydal celou řadu soudních rozhodnutí, která mohou být v odborné i laické veřejnosti (z různých důvodů) kritizována (což se také v praxi často soudcům stává), nicméně z rozhodovací praxe Ústavního soudu nelze zaznamenat žádný poznatek, který by mohl vést k jednoznačnému závěru, že Pavel Simon není odborně fundovaným soudcem. Jinou otázkou je jakýsi mediální ego ústřel Simona vůči Ústavnímu soudu, pokud bylo z jeho úst na adresu orgánu ochrany ústavnosti vyřčeno, že: Ústavní soud, respektive jeho tříčlenné senáty „někdy unáší právo“ (https://www.ceska-justice.cz/2023/09/ustavni-soud-nekdy-unasi-pravo-rika-kandidat-pavel-simon/).

Pavel Simon na otázky novinářů vysvětlil své (nedávné a aktuální) angažmá ve třech, respektive nyní v jedné firmě. Pokud jde o jeho podíl ve shora již zmíněné plzeňské firmě, tam jde vlastně o správu jeho majetku, žádnou činnost v ní dle svého tvrzení nevykonává. Pokud šlo o jeho (ještě v letošním roce) angažmá ve firmách souvisejících s jeho čínským cvičením „Orel v hnízdě“ atd., pak by bylo potřeba toto angažmá posuzovat s jeho mimoprofesními aktivitami v oblasti propagace uvedeného cvičení, které (jak lze dovodit ze stránek např. zde: https://umenienergie.cz/cenik/ nebo zde: https://orelvhnizde.cz/online-kurzy-rozcestnik/) budí velké rozpaky a již při povrchním seznámení se s jejich obsahem vyznívají v závěr, že tato činnost Pavla Simona není v souladu s etickým chováním soudce (natož pak soudce Nejvyššího soudu). Psal jsem o tom např. zde: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/pravo-eticke-chovani-soudcu.A230905_114940_p_spolecnost_nef a na závěrech v uvedeném příspěvku i nadále setrvávám.

Není pochopitelně v souladu etikou chování soudce, pokud soudce na desítkách fotografiích je fakticky spojován s komerční činností, a je úplně jedno, že se jedná o jeho mimoprofesní činnost. Podstatné totiž je, že nabízí určité komerční produkty (v tomto případě) z ranku esoterického cvičení, což podle mého názoru absolutně nesouzní s výkonem funkce soudce, jímž i Pavel Simon je 24 hodin. Všimli si toho např. v Lidových novinách, když poukazují na to, že „Na řadě videí a materiálech vystupuje a propaguje metodu sám soudce Simon. Například za sadu 18 podzimních lekcí účtuje 3 78 Kč.“ (https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20230915/textview). Jak jinak lze takovou činnost označit, než za jakousi součinnost při podnikání. Z pohledu etického chování soudce není totiž podstatné, co Simon v tomto směru cítí, o čem je vlastně přesvědčen, nýbrž jak to ve skutečnosti navenek vyznívá.

Není ovšem nepochopitelné, že je-li někdo celá léta doslova „ponořen“ do takovéto mimoprofesní činnosti, může se stát, a zřejmě se to přihodilo i Pavlu Simonovi, že prostě ztratí soudcovskou obezřetnost, schopnost objektivního reflektování skutečností a stávající kritiku odvrací s tím, že vlastně jen vykonává jakousi lektorskou – pedagogickou činnost, kterou dle zákona vykonávat může a považuje se tedy nyní i za fundovaného kandidáta na soudce Ústavního soudu. Musím, bohužel, Pavlu Simonovi vzkázat, že se v tomto směru hluboce mýlí, poněvadž i mimoprofesní činnost je třeba poměřovat přísnými etickými hledisky pro via facti 24 hodinový výkon soudce, zčásti na půdě soudu a ve zbylé části v jeho soukromí a při jeho soukromých aktivitách. Avšak i tyto soukromé aktivity musejí souznít (ve všech směrech být slučitelné) s postavením soudce. V případě soudce Pavla Simona tomu tak zcela nepochybně není.

Případ Simon pootevřel skutečné problémy, které (a nikoliv asi v malé míře) zatěžují českou justici. Tyto a jim podobné problémy by neměly šanci se rozrůstat, pakliže by justiční management odpovídajícím způsobem a včas zasáhl. Jenže v mnoha případech k takovému zásahu nedošlo, jak jsem si dovolil uvést v prvně uvedeném odkazu na svůj příspěvek. Aktuálně si povšimněme reakce vedení Nejvyššího soudu právě na kauzu Simon. Tak např. předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy k angažmá Simona v předmětných společnostech Lidovým novinám jen lakonicky uvedl, že tato okolnost „nijak nesnižuje důstojnost soudcovské funkce a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.“ (in https://www.o2knihovna.cz/magaziny/mg3-555772). Předseda Nejvyššího soudu ovšem již opomenul zohlednit mimoprofesní esoterické aktivity Simona, což v konečném důsledku pochopitelně vyznívá zcela jinak. Zdá se, jakoby i vedení Nejvyššího soudu žilo v nějaké slonovinové věži, odtržené od reality, zde od skutkové reality v podobě faktické činnosti Pavla Simona, která v samotném základu zpochybňuje jeho postavení soudce minimálně z pohledu etického chování soudce.

Pokud Pavel Simon stávající stav nebude v dalším svém konání reflektovat (na což má pochopitelně plné právo), zřejmě zakusí velmi hořké zklamání v horní komoře a česká justice s ním obdrží tvrdou kritiku přinejmenším za to, že proti podobným mimoprofesním aktivitám není schopna odpovídajícím způsobem zakročit. V prvé řadě by ale kritika měla jít směrem k vedení Nejvyššího soudu, které se v poslední době (především prostřednictvím svého místopředsedy Petra Šuka) vyjadřuje k různým problémům přesahujícím vlastní působnost Nejvyššího soudu, avšak podobné faktické výjevy z řad jeho soudců nijak neřeší. Patrně je stále přesvědčeno o tom, že v tomto směru k žádnému problému nedošlo a proto není ani co vlastně řešit. O to je to vlastně horší. Tj. že ani vedení Nejvyššího soudu není schopno podobné věci reflektovat, vnímat je kriticky a proti nim odpovídajícím způsobem zakročit. Dokud v tomto směru nedojde ke zjednání nápravy, mohou podobné problémy českou justici provázat i nadále. Leckdo v justici si totiž pak řekne: „když taková činnost nevadí u Nejvyššího soudu, tak proč bychom to vlastně měli řešit ”u nás”“. Exekutiva však i podle stávající zákonné úpravy má možnost uvést věci poměrně rychle do pořádku, pakliže justiční management selhává. Je to jen o schopnosti, respektive o ochotě zákonným způsobem zakročit. Třeba i proti vedení Nejvyššího soudu. Tak nějak by to správně mělo fungovat v demokratickém právním státě.