Meze kariérních soudců

      Současná doba není o nic složitější, než tomu bylo před deseti, padesáti či např. sto lety. Jen se mění podmínky, technické zázemí, společenské klima atd. atd. Budeme-li totiž nahlížet na „slasti a strasti“ té které životní etapy v našich poměrech, zjistíme, že problémy (tu někdy menší a tu zase zásadní) provázely i naše předky, přičemž se nedá tvrdit, že dnešní poměry jsou o mnoho horší, než tomu bylo v předcházejícím období (ba naopak).

     Tak kupř. nahlédneme-li díky dobového (nejen) odborného tisku do našich tzv. prvorepublikových poměrů, zaznamenáme tehdejší problémy např. s obsazováním Nejvyššího správního soudu, se sídly nejvyšších soudů, či půtky mezi některými zástupci tehdejší doktríny a justice (jistěže v rámci kritiky soustředěné převážně kolem judikatury). Nezaznamenal jsem tam ovšem jev, který začíná prostupovat v nynějších poměrech, a to z hlediska zdůrazňování tzv. mezí kariérních soudců a nastavování pravidel jejich možného profesního růstu na bázi právní vědecké linie s ohledem na tvrzenou složitost dnešní doby.

      Počíná zde totiž prostupovat nový úhel pohledu na kariérního soudce, jenž by – chce-li vskutku vážně usilovat o post soudce (nej)vyššího soudu – měl kromě své profesní dráhy započít i s dráhou akademickou (srov. např. náhledy zde: https://kuc.cz/pte7gd), tedy vědeckou. Obě profesní dráhy (soudce + právní vědec – badatel) ovšem smysluplně spojit nelze, což lze tak nějak pochopit již z letmého pohledu na § 47 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a pro laika kupř. ze srozumitelně zprostředkovaného náhledu na oblasti právní vědy a justice z úst významného akademika Jiřího Přibáně (který kupř. aktuálně zde: https://kuc.cz/62b6k2 se k této problematice vyjádřil). Je to vlastně jednoduché. Buď je někdo akademik, právní vědec anebo je soudce, který pochopitelně především soudí a kromě toho má povinnost se průběžně vzdělávat, doplňovat si své (především) odborné znalosti,  což také nynější kariérní soudci – přiměřeně vzhledem ke svým povinnostem a časovým možnostem plynoucím z výkonu funkce soudce – v drtivé většině činí.

    Rád bych proto v této souvislosti citoval názory dvou významných právních osobností současné doby, které přispívají k rozvinutí diskuze na uvedené téma. Je moc dobře, pokud se o těchto věcech bude diskutovat, neboť nejde jen o ideál osoby tzv. kariérního soudce, nýbrž jde o dobré jméno české justice, o snahu jí zlepšovat coby třetí funkční pilíř demokratického právního státu, ale také o prostupnost (mimořádně zdatných) právníků z mimosoudní oblasti do justice.

     Jen mne mrzí, pokud erudice kariérních soudců s vyhlídkou na možné přeložení k Nejvyššímu soudu je spojována či presumována též ve vazbě na doktorské či jiné vědecké programy. Zdá se mi, jakoby zde byl tlak na nové personální obsazování a jen čas ukáže, jak konkrétně bude nastavena přijímací procedura, a zda novým personálním sítem projdou i osoby spjaté třeba s předchozími vazbami na exekutivu atd. Poslední alternativa by ovšem nebyla dobrým signálem, neboť by předznamenávala počátek "nového pojetí" pohledu na univerzálního soudce (nej)vyššího soudu. A o negativech z toho plynoucích již v minulosti prozřetelně hovořila bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, s jejímž pohledem na tento problém se zcela ztotožňuji.

     Nuže, nyní cituji dva zajímavé názory či pohledy na tzv. meze kariérních soudců (ten první názor se týká především kariérních soudů nižších soudů, ten druhý názor formuluje standard soudce Nejvyššího soudu, včetně závěru, že aktuálně ne všichni kariérní soudci tento standard splňují; i z toho lze odvodit možné úvahy, nazírání a další přístupy k řešení personálních otázek u tohoto soudu).

     *  „....koncipienti by měli sanovat pozice administrativních pracovníků na soudech, čímž by mělo dojít k zrychlení soudnictví. Kol. Říha zmínil, že studentskou kurii jako zástupce studentů a budoucích absolventů zajímá stanovisko fakulty a také dr. Pelikána.

      Dr. Pelikán poděkoval za možnost vést debatu na toto téma, i když ji považuje za předčasnou, protože tento záměr ještě není v takové fázi propracovanosti, aby debata podle něj mohla k něčemu reálně směřovat. Dr. Pelikán řekl, že vznikla fáma, že by chtěli absolventy používat jako nekvalifikovanou sílu, která by přenášela spisy nebo razítkovala papíry. To by dr. Pelikán považoval za nesmyslné a také neekonomické. Dr. Pelikán informoval, že záměr je dostat na soudy v masivním měřítku absolventy právnických fakult v roli asistentů soudců, kteří by měli dělat práci vysoce kvalifikovanou.

        Dr. Pelikán řekl, že tento záměr má dva hlavní důvody. Prvním je přesvědčení, že soudce, který bude vědět, jak uvažuje advokát, bude lepším soudcem. To stejné platí i pro advokáta, který bude vědět, jak uvažuje soudce. Dr. Pelikán vyjádřil přesvědčení, že to tímto způsobem povede k větší kvalitě při výkonu obou těchto profesí. Jako druhý důvod označil dr. Pelikán fakt, že při dnešní dynamice právního řádu se potýká s narůstajícím problémem neznalosti právního řádu ze strany soudců.

      Dr. Pelikán označil za problém, že soudce je již delší počet let po absolvování právnické fakulty, má mnoho práce a sotva mu zbývá čas a energie, aby se podrobně seznamoval s rozsáhlými změnami, které náš právní řád zaznamenal. Dr. Pelikán označil pravděpodobnost, že si soudce nastuduje třeba občanský zákoník, pokud ho nevyučuje na fakultě, za limitně se blížící nule. Rozdíl v advokacii je podle dr. Pelikána jen ten, že advokát je neustále obklopen novými absolventy právnických fakult, kteří jsou vzděláni v aktuálním právním řádu. Advokát absolventům předává své nenahraditelné zkušenosti a oni jemu znalosti aktuálního pozitivního práva, které on z pochopitelných důvodů nemá. Dr. Pelikán vyjádřil touhu mít podobný model i u soudů.“

 (názor Roberta Pelikán, nyní ministra spravedlnosti, zdroj: Zápis ze zasedání Akademického senátu Právnické fakulty UK ze dne 24. 2. 2015, publikován zde: https://kuc.cz/brvi7g).

      * „V dnešní době, která je mimořádně složitá, musí být Nejvyšší soud vybaven těmi nejlepšími mimořádnými osobnostmi z hlediska právní erudice v České republice... Myslím si, že na tom se shodnou všichni. A myslím si, že i o to by měla usilovat Soudcovská unie. Myslím si, že je naprosto nezbytné, aby výběr těchto osob, to znamená osob, které skutečně takovými odborníky jsou, byl průzračný, transparentní, měl jasně stanovená pravidla a dodržoval zákonné předpoklady. V dnešní době je naprosto nezbytné, aby takováto osobnost byla schopná reflektovat evropskou judikaturu, mezinárodní přístupy jak k legislativě, tak i vlastně k té, k té aplikaci práva. Dále musí to být osobnost, která chápe průniky práva ve všech oblastech, to znamená nejenom v těch právních oborech, v kterých rozhoduje, to znamená u Nejvyššího soudu v trestním právu, v občanském právu, v obchodním právu, ale i průniky do dalších právních oborů, které s tím souvisí, jako je třeba finanční právo, správní právo a podobně. Skutečně musí to být osobnost, která má široký právní rozlet a domnívám se, že to, neříkám, že u všech, ale u některých soudců kariérních není vždy zajištěno....

      Samozřejmě jednou mně jeden můj kolega řekl: Nejlepší by bylo, kdyby všichni byli jako ty, který...máš vlastně tu kariéru soudcovskou, tak tu kariéru teoretickou. No jo, ale najděte mně takové lidi v České republice. Takže jako musíme hledat, musíme prostě se snažit najít opravdu ty nejlepší."

(názor předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala, zdroj: Změny v obsazování Nejvyššího soudu novými soudci, 23. 4. 2017, ČT 24, Týden v justici, záznam dostupný zde: https://kuc.cz/7fc0oy).