Nejen k dobovému výkladu Paktu o občanských a lidských právech v souvislosti s emigrací čsl. občanů

V souvislosti s včerejším vyjádřením předsedy Nejvyššího soudu (NS), respektive NS k předlistopadovému rozhodování o emigrantech (viz zde: vrcha.webnode.cz/news/nejvyssi-soud-se-vyjadril-k-predlistopadovemu-rozhodovani-o-emigrantech/), považuji za vhodné osvětlit předlistopadový a polistopadový výklad uvedeného Paktu, též v souvislosti s trestným činem nedovoleného opuštění republiky.

Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., ze dne 10. května 1976

o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:

     Dne 19. prosince 1966 byl v New Yorku otevřen k podpisu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

     Jménem Československé socialistické republiky byly oba pakty podepsány v New Yorku dne 7. října 1968.

      S oběma pakty vyslovilo souhlas dne 11. listopadu 1975 Federální shromáždění Československé socialistické republiky. President republiky ratifikoval Mezinárodní pakt o občanských a politických právech s prohlášením k článku 48 odstavci 1 a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech s prohlášením k článku 26 odstavci 1. Ratifikační listiny Československé socialistické republiky byly uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře obou paktů, dne 23. prosince 1975.

        Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vstoupil v platnost na základě svého článku 49 dnem 23. března 1976 a tímto dnem vstoupil v platnost pro Československou socialistickou republiku. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vstoupil v platnost na základě svého článku 27 dnem 3. ledna 1976 a pro Československou socialistickou republiku vstoupil v platnost dnem 23. března 1976.

       Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

      Státy, smluvní strany tohoto Paktu, majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Organizace spojených národů je uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

      uznávajíce, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti, uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv je ideálu svobodné lidské bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívati svých občanských a politických práv, jakož i svých práv hospodářských, sociálních a kulturních,

      majíce na zřeteli závazek států vyplývající z Charty organizace spojených národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich zachovávání, uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k jiným a ke společenství, ke kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v tomto Paktu,

      ujednávají tímto, jak dále stanoveno:

      Článek 12

1. Každý, kdo se právoplatně nachází na území určitého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.

2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.

3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu.

4. Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do dvé vlastní země.

Výklad Mezinárodního paktu o lidských a politických právech z roku 1978 – prof. JUDr. Otto Kunz, DrSc., tehdejší ředitel Ústavu státu a práva ČSAV:

„(…) Hlavními mezinárodními úmluvami v oblasti lidských práv jsou však Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních…

     Mezinárodní pak o občanských právech a politických právech zavazuje své smluvní země uznávat právo každého na život, svobodu, bezpečnost a soukromí, uznávat právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, právo na svobodu projevu, pokojného shromažďování a sdružování, právo na ochranu proti krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a právo na sebeurčení…

     (…) možno si položit otázku, zda oba pakty o lidských právech, které ČSSR ratifikovala v roce 1975, jsou přímo platné v oblasti československého práva, tzn. zda se těchto paktů mohou československé subjekty dovolávat před československými justičními a dalšími orgány.

     (…) Je třeba mít na paměti, že československá ústava nemá ustanovení, které by dávalo přednost mezinárodní smlouvě před vnitrostátní úpravou.

    (…) To však nemění nic na obecné platnosti pravidla, že normy mezinárodních smluv neplatí bez dalšího ve vnitrostátních vztazích. Tam mohou platit a zavazovat subjekty a poskytovat jim práva pouze za předpokladu, že takové smlouvy byly transformovány prostřednictvím normativního právního aktu, který patří k pramenům československého práva, do československého vnitrostátního práva nebo přesněji řečeno, transformovány v československý vnitrostátní předpis. V takovém případě se však tyto smlouvy stávají součástí československého vnitrostátního práva ztrácejí pro oblast tohoto práva povahu norem mezinárodních.

     (…) Prezident ČSSR ratifikoval oba pakty o lidských právech po předchozím schválení Federálním shromážděním. Oba pakty byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Za tohoto stavu je možno si položit otázku, zda takto provedená ratifikace, tj. provedená ústavně právním projednáváním, není vlastně transformací příslušné mezinárodní úmluvy ve vnitrostátní právní předpis. Osobně se domnívám, že v určitých případech takto provedená ratifikace může být transformací…

    V případě obou paktů však tato otázka je svým způsobem zbytečná. Ustanovení článku 2 Paktu o občanských a politických právech totiž říká, že se smluvní státy zavazují navzájem respektovat lidská práva bez jakékoliv diskriminace na svém území a podniknout nutné kroky k jejich realizaci a ke schválení zákonodárných nebo jiných opatření, pokud tak již nečiní zákonodárství existující v příslušném státě. Podobné ustanovení má i Pakt o právech hospodářských, sociálních a kulturních. Z těchto ustanovení pak jasně vyplývá závazek smluvních států zajistit ochranu tzv. lidských práv svým vnitřním zákonodárství, jak je uvedeno v Paktu o občanských a politických právech výslovně, tak i zákonodárstvím již existujícím. V době ratifikace mělo československé právo, jak ve své ústavě, tak v dalších zákonech a právních předpisech ustanovení, která plně pokryla všechny práva obsažená v paktech. Nebylo proto třeba v ČSSR přijímat další zákonodárná opatření, o kterých hovoří pakty. Z obou paktů nevyplývá navíc povinnost přímé aplikace jejich ustanovení na vztahy existující uvnitř příslušného státu…

(in Kunz Otto: Mezinárodní aspekty ochrany lidských práv, Právník 1978, s. 602 a násl.)

Výklad doc. JUDr. Josefa Kuchty, CSc. z katedry trestního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně:

„V duchu Závěrečného aktu KBSE se po 1. srpnu 1975 dobová právní nauka snažila argumentovat, že uplatňování tohoto práva není v rozporu s čl. 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který se pro ČSSR stal závazným již od 23. března 1976. Dle něj mohl každý svobodně opustit kteroukoliv zemi, tedy i svou vlastní. Vycházelo se ze znění odst. 3 výše uvedeného článku, dle něhož byla přípustná omezení těchto práv na základě zákona, bylo-li nutné z hlediska ochrany národní bezpečnosti, veřejného pořádku nebo morálky nebo práv a svobod druhých, přičemž taková omezení byla v souladu s ostatními právy uznanými v Paktu. Odůvodnění přípustnosti trestného činu nedovoleného opuštění republiky lze z nynějšího pohledu charakterizovat jako velmi vypjatý legalismus, protože za rozhodující se považoval pohled československého práva, které volnou emigraci omezovalo právními předpisy, přičemž se vůbec nezkoumalo, zda důvody uváděné českými omezujícími předpisy vůbec odpovídají důvodům přípustným podle Závěrečného aktu KBSE. Vyskytly se i pokusy zpochybňovat právní závaznost tohoto aktu, přitom závaznost Mezinárodního paktu o občanských a politických právech byla dána vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb….“

(zdroj: https://www.google.com/url?sa=i&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&cad=rja&uact=8&ved=0CDgQw7AJahcKEwig4JC5z9SAAxUAAAAAHQAAAAAQAw&url=https%3A%2F%2Fmunispace.muni.cz%2Flibrary%2Fcatalog%2Fdownload%2F2127%2F5946%2F3334-1%3Finline%3D%26fakulta%3DPRF&psig=AOvVaw3OrvhGDyOFmQlhTOwJwq37&ust=1691840511085641&opi=89978449)