Plénum Ústavního soudu se ve středu vyjádří k zásadní otázce valorizace vnosů manželů při vypořádání SJM

Z přehledu jednání Ústavního soudu (zde: https://www.usoud.cz/aktualne/prehled-jednani-ustavniho-soudu-pro-38-kalendarni-tyden-roku-2024), že se plénum Ústavního soudu ve středu v ohlášeném nálezu vyjádří  k zásadní otázce valorizace vnosů manželů při vypořádání jejich (rozvodem zaniklého) společného jmění manželů (SJM).

Ústavní soud bude rozhodovat o případu, kdy stěžovatel a vedlejší účastnice v roce 1988 uzavřeli manželství. Stěžovatel v roce 1990 prodal rodinný dům, který mu patřil z doby před sňatkem (měl jej ve výlučném vlastnictví), a v hotovosti za něj obdržel 182 194 Kč. Krátce nato společně s vedlejší účastnicí koupili pozemky s rodinným domem za 171 816 Kč v hotovosti. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno v roce 2017. Následně bylo vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů a hlavním předmětem sporu se staly právě tyto nemovité věci, v době rozvodu v hodnotě 9 800 000 Kč. Civilní soudy po dokazování uzavřely, že nemovité věci stěžovatel a vedlejší účastnice koupili do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které se později transformovalo do společného jmění manželů, a stěžovatel na něj vynaložil prostředky ze svého výhradního majetku (získané prodejem svého rodinného domu). Při vypořádání zaniklého společného jmění použily pravidlo v § 742 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého platí, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Stěžovateli proto přiznaly částku 171 816 Kč, kterou v roce 1990 vynaložil na nákup nemovitých věcí, nařídily je prodat a zbylý výtěžek rozdělit mezi stěžovatele a vedlejší účastnici rovným dílem. Civilní soudy nepoužily § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při vypořádání zaniklého společného jmění vnos manžela z výhradního do společného majetku takzvaně valorizuje (započítá se zvýšený nebo snížený podle změny hodnoty součásti majetku, na niž byl vynaložen). Odkázaly totiž na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, který dovodil, že toto ustanovení lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli. V tomto řízení bylo přitom zjištěno, že stěžovatel a vedlejší účastnice se na ničem takovém nedohodli.

Stěžovatel brojí proti výše uvedeným závěrům a tvrdí, že civilní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Rozhodnutí pléna Ústavní soudu bude nepochybně svým dosahem významné. Ať již ÚS v nálezu přisvědčí či nikoliv právnímu názoru Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že právní názory na řešení této otázky se v soudní praxi lišily.

V této souvislosti bych odkázal např. na rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 12. 2023, sp. zn. 6 C 312/2022, v němž uvedený soud k problematice valorizace vnosů manželů při vypořádání jejich zaniklého SJM uvedl:

„K žalovaným uplatněnému požadavku na valorizaci označených vnosů do SJM procesně reagovala žalobkyně ve svém podání ze dne 14. 8. 2023 (na č. l. 317), v němž uvedla, že: ‚Pokud se pak jedná o uplatnění valorizace údajných vnosů žalovaného do SJM, pak žalobkyně upozorňuje na to, že Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 vyložil, že ust. § 742 odst. 2 o. z. tak, že k navýšení vnosu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by se na tom manželé výslovně dohodli, což však v daném případě nenastalo a mezi účastníky k žádné takové dohodě nedošlo. Jakákoli valorizace jakýchkoli vnosů žalovaného je tedy vyloučena (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1765/2022).‘

K tomu soud  při jednání konaném dne 25. 8. 2023 (na č. l. 341 a násl.) mj. uvedl, že stávající dikce § 742 odst. 2 o. z. zcela jasně vede subjekt interpretace tohoto pravidla chování k závěru, že je třeba předmětné vnosy valorizovat, a to v závislosti na okolnosti, zda se snížila či naopak zvýšila hodnota předmětné součásti majetku. Do tohoto jasně vyznívajícího výkladu zasáhl Nejvyšší soud prvně označeným rozsudkem v ad 65, v němž dospěl k závěru, že: ‚v § 742 odst. 2 jde o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu“ a že s ohledem na uplatněný teleologický výklad proto uzavírá, že: „hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítá zvýšena podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku ode dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizován), jen pokud se tak účastníci dohodli.‘ Dále soud k tomuto rozhodnutí uvedl: ‚Uplatněný výklad a argumentace Nejvyššího soudu je podle zdejšího soudu v samém základu defektní již tím, že zcela pomíjí důvodovou zprávu k § 742 odst. 2 o. z., dle které ‚v odstavci druhém se řeší otázka, která nikdy nebyla řešena zákonem a po dlouhou dobu byla dostatečně řešena judikaturou. Současná doba, pro níž jsou charakteristické výkyvy cen oběma směry, vyžaduje výslovnou právní úpravu. Kromě snížení ceny se ale pamatuje i na její možné zvýšení.‘

Co tedy z vyloženého plyne. Plyne z toho jednoznačně ten esenciální závěr, že zatímco předmětné, respektive možné výkyvy cen oběma směry byly zákonodárcem právě důvodem k přijetí dikce § 742 odst. 2 o. z., což explicitně vyjadřuje předmětná pasáž důvodové zprávy nového civilního kodexu, Nejvyšší soud v připomenutém rozhodnutí tento element zcela přehlíží – jako by zákonodárcem v důvodové zprávě civilního kodexu nebyl vůbec uplatněn – a zcela nepředvídatelným výkladem na teleologické bázi s nekritickým přebíráním komentářových názorů  dospívá k závěru o jakési nepravé zakryté mezeře v právu a převážnou část své nosné argumentace staví na odkazech v komentářové literatuře těch autorů, kteří participovali na přípravě nového civilního kodexu, což v těchto souvislostech působí takřka absurdně.

Učiněná argumentace Nejvyššího soudu v označeném rozhodnutí je podle názoru zdejšího soudu zcela nepřesvědčivá a je spíše důsledkem výkladové svévole a judikatorní nepředvídatelnosti. Avšak v poměrech nalézacího soudu jí nelze bez dalšího vytěsnit, neboť tento závěr učinil právě Nejvyšší soud, takže nerespektování dovolacím soudem zaujatého právního názoru, o němž dovolací soud v zásadě již nemíní nijak diskutovat, čemuž nasvědčuje právě užitá dikce odůvodnění daného rozsudku, by zde nemělo žádného smyslu, neboť nepochybně již odvolací soud by takový názor nalézacího soudu, pakliže by se zásadně rozcházel se zaujatým právním názorem Nejvyššího soudu, musel korigovat s největší pravděpodobností formou vydání kasačního rozhodnutí. Něčemu takovému přirozeně nalézací soud musí předcházet.

Proto se v daných souvislostech jeví za vhodné na tento výkladový defekt alespoň takto poukázat, názor Nejvyššího soudu raději respektovat a případně revizi dovolacím soudem učiněného názoru ponechat na patrně některém z rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti, pakliže by se v rámci individuální ústavní stížnost taková právní otázka na půdě Ústavního soudu řešila.“