Přepracovaný návrh stanoviska OOK NS k výkladu § 55 odst. 1 o. z. K institutu zhlédnutí posuzovaného

      Dne 9. 12. 2015 zasedalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které mimo jiné projednávalo návrh stanoviska  k právnímu institutu zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z. a § 38 odst. 2 z. ř. s.  Uvedeného dne ovšem kolegium zpracovaný návrh stanoviska neschválilo s tím, že se danou materií (po přepracování předloženého návrhu) bude v letošním roce dále zabývat. 

     Dosavadní návrh stanoviska (v obou variantách A a B) je zde: https://vrcha.webnode.cz/news/navrh-stanoviska-ook-k-vykladu-%c2%a7-55-odst-1-o-z-a-%c2%a7-38-odst-2-z-r-s/ K tomuto návrhu jsem se vyjádřil zde: https://kuc.cz/qzcgtw

       Nyní byl civilnímu kolegiu předložen opravený návrh stanoviska, o jehož schválení bude rozhodováno na příštím zasedání kolegia. Doporučuji všem soudcům, kteří podle rozvrhu práce rozhodují v dané oblasti, aby zaslali svá písemná vyjádření k tomuto návrhu, neboť kdo nebude mít k tomuto textu výhrady, jakoby s ním souhlasil. 

      Osobně jsem toho právního názoru, že zhlédnutí posuzovaného podle § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a podle § 55 odst. 1 o. z. v řízení o jeho svéprávnosti, může být provedeno i vyšším soudním úředníkem (asistentem soudce).

     A nyní přepracovaný návrh stanoviska: 

                                                                                                                                    Cpjn 201/2015

S t a n o v i s k o

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne . . .               2016 k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, a § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

             Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů, § 32 a násl. Jednacího řádu  Nejvyššího soudu), zjistil, že soudy nepostupují jednotně při výkladu  ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“),  a ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), pokud je užito pojmů „po jeho zhlédnutí“ a „soud posuzovaného vždy zhlédne“.  Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu  na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích následující

stanovisko:

            Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle  § 38 odst. 2  z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

1.    Nejvyšší soud při vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů zjistil, že soudy rozdílně posuzují otázku, která ze soudních osob je povolána ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a ustanovení § 38 odst. 2  z. ř. s.,  v řízení o svéprávnosti  (§ 34 a násl. téhož zákona) zhlédnout posuzovaného;  konkrétně, zda je to výlučně příslušný soudce,  nebo zda je k tomuto procesnímu úkonu soudu oprávněn případně i vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce).

 2.   Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

 3.  Ustanovení § 38 odst. 2 věty první z. ř. s. zakotvuje pravidlo, že  od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy zhlédne.

4.  Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve svém ustanovení § 38a  větě první uvádí, že zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci.

5.     K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to,  že  omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí proto být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není určujícím, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti.

6.     Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout. Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu člověka vlastním pozorováním soudce, který o svéprávnosti rozhoduje. Tento pokus nemá být realizován prostřednictvím jiné soudní osoby. Nelze vyloučit, že zhlédnutí soud uskuteční společně s výslechem člověka (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s pokusem o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.). Je však třeba zdůraznit, že zhlédnutí člověka má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), neboli nemá se omezit jen na výslech nebo na zjištění názoru člověka. Zhlédnutí by mělo být zpravidla provedeno v prostředí, v němž se člověk běžně pohybuje, nikoliv v jednací síni, v níž není možné pozorovat, jak člověk zvládá běžné životní úkony. Protokol o zhlédnutí by měl zachycovat i neverbální reakce člověka. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu soudu neformálním způsobem  i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.). Od zhlédnutí soud nemůže upustit - § 38 odst. 2 z. ř. s. (srovnej např. Švestka, J.; Dvořák, J; Fiala, J a kol.  Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters Kluwer, a.s. 2014, s. 237).

7.     Kdyby se však vyšlo z hypotézy, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit  případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č.  121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), pak nelze přehlédnout, že dojem, který si takto vyšší soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a byť jej zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), nemůže nepochybně vést k vytvoření bezprostředního dojmu soudce, který má ve věci s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, přesto z ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zcela zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. V této souvislosti není možno pominout okolnost, že aktuální právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i  osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Je proto třeba přihlížet k tomu, že jestliže je v ustanovení §  38 odst. 2 z. ř. s. obsažena instrukce, že soud posuzovaného vždy zhlédne, pak je tím míněno, že tak učiní příslušný soudce. Ostatně v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je pevně zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např. omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt (např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. listopadu 2011).

8.     Pokud však přesto v konkrétní projednávané věci budou soudem zjištěny mimořádné důvody svědčící pro to, aby posuzovaného nezhlédl soudce, ale učinila tak jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce), je současně naprosto nezbytným předpokladem, aby v takovém řízení  k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně  splněna  měřítka obsažená v čl. 6, respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,  publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č.  209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení, a aby člověk  byl v takovém řízení účinně zastoupen (obdobně srovnej rozsudky Evropského soudu pro lidská práva věcech Ivinović proti Chorvatsku, Lashin proti Rusku a Berková proti Slovensku)“. Takovýto mimořádný postup soudu musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí současně podrobně odůvodněn (absence takového zdůvodnění bude vadou rozhodnutí).