Vlčice Iva Brožová

Ke konci letošního roku se na knižním trhu objevila knížka Karla Hvížďaly (dále již „K. H.“) „Vlčice“ https://kuc.cz/m0bwg2, která obsahuje rozhovory se známou slovenskou  herečkou Magdou Vašáryovou a bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu Ivou Brožovou. Byl jsem pochopitelně zvědav, jak s jistým odstupem Iva Brožová nahlíží na léta strávená ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu. Proto jsem si knihu koupil a zjistil celou řadu zajímavých informací.

Je známo, že Iva Brožová pochází z nekomunistické rodiny. Její otec Milan Zapletal hrdinně napravoval (jako palubní navigátor) reputaci naší republiky v boji s fašistickým Německem v řadách 311. československé bombardovací perutě RAF (https://kuc.cz/4b8jqv).  Služba v RAF za války, obzvláště v bombardovací peruti, znamenala extrémně velkou pravděpodobnost úmrtí při boji, v lepším případě zranění a zajetí (což byl nakonec i případ otce Ivy Brožové). Všichni „naši“, kdo bojovali za II. světové války v RAF, si zaslouží velké úcty. Mimochodem, pokud je mi známo, tak v řadách soudců může ještě jeden náš kolega být právem hrdý na svého otce (v tomto případě pilota RAF), který svého času sloužil nejprve v 311. bombardovací peruti a poté ve 138. britské letecké peruti, v níž se spolupodílel na plnění úkolů spojených s výsadkovými akcemi Silver A, Silver B a Antropoid (https://kuc.cz/8e997z). Konečně zprávy o důsledcích bombardování mám takříkajíc i z druhé strany. Od svého otce, který byl tzv. totálně nasazen ve Vídni a zažil bombardování tohoto města.

Ale zpět k uvedenému knižnímu titulu. Značná část rozhovoru Karla Hvížďaly s Ivou Brožovou je věnována působení Ivy Brožové ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu a problémům, kterým prakticky po celé své funkční období musela čelit. Iva Brožová popisuje okolnosti jejího odvolání a ukazuje na osoby, které kolem tohoto „aktu“ oscilovaly. Prezident Klaus, ministr spravedlnosti Pavel Němec, místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera či soudce Jaroslav Bureš, to jsou jména, která Iva Brožová nejvíce zmiňuje v rámci popisu období spojeného s jejím odvoláním z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu a následného období provázeného snahou o přeložení předmětného soudce zpět na Nejvyšší soud. K tomuto období Iva Brožová také uvádí: „A pokud jde o dr. (vynechávám příjmení) ...., k němu jsem se vždy vyjadřovala jako k muži politiky v justici nejen z důvodu jeho profesní mobility, ale také z důvodu řady neústavních kroků na straně exekutivy, které tak činila s cílem dosadit ho do čela Nejvyššího soudu.“

Ne ve všech případech ovšem Iva Brožová je tak přísná k prolínání činnosti té které osoby ve sférách exekutivy či moci soudní (před vydáním této knihy jsem vycházel z informací a měl za to, že Iva Brožová sdílí názor, že není vhodné, aby osoby spojené s vysokými posty v exekutivě přecházely na posty soudců, případně aby docházelo k přecházení z funkcí – soudce – vysoký úředník v exekutivě – a zase soudce). V souvislosti s fungováním tzv. justiční šestky Iva Brožová uvádí: „Její vznik inicioval dr. Baxa a důvodem byla snaha o zlepšení poměrů v justici. Musím dodat, že dr. Baxu považuji v justici za nejvýznamnější pozitivní sílu. A když už byla řeč o prezidentech, tak nemohu nezmínit státnický rozměr dr. Rychetského, předsedy Ústavního soudu.“

Udivilo mne také, že i když Iva Brožová v rozhovoru nechtěla (což jsem pochopil) komentovat stále „živou kauzu“ dr. Ratha (str. 185), tak na str. 175 na otázku K. H. týkající se „chování současného prezidenta Miloše Zemana, který rovněž nerespektuje rozhodnutí soudu, viz třeba v případě, kdy se vzpírá omluvit se za pomluvu vnučce novináře Ferdinanda Peroutky...“  činí  (což nechápu) výjimku. Na tuto otázku celkem „bez obalu“ odpovídá: “Co k tomu dodat? Samozřejmě že by omluvou prezident cti netratil...Pro srozumitelnost je třeba dodat, že skutkově je, i přes podané dovolání k Nejvyššímu soudu, věc uzavřena, tzn. že rozhodnutí Nejvyššího soudu nic nemůže změnit na závěru soudu nalézacího i odvolacího o nepravdivosti výroku prezidenta, pokud tvrdil, že Ferdinand Peroutka uveřejnil článek s titulem „Hitler je gentleman“, případně článek, v němž uvedl „Hitler je přece gentleman.“ Právní tahanice kolem řešení otázky, kdo měl být žalován, už na dokázanou nepravdivost tvrzení nemůže mít vliv.“ Nutno dodat, že Iva Brožová předpojatost k prezidentu Zemanovi nezakrývá. Např. na str. 221 rozhovoru na otázku K. H. týkající se likvidace ruského dluhu atd. odpovídá: „Je zřejmé, že prezident Zeman je člověk mocichtivý, neboť jak si jinak vysvětlit, že dal přednost konferenci pořádané na Rhodosu ruským oligarchou Jakutinem, blízkým spolupracovníkem a stoupencem Vladimíra Putina, před účastí na pohřbu Šimona Perese...“

Jen malé odbočení, respektive vrácení na začátek profesní éry Ivy Brožové. Jistě hodné obdivu je odmítnutí Ivy Brožové v době totality vstoupit do KSČ. Důsledkem toho bylo také, že „u brněnského městského soudu jsem byla přeřazena na agendu převážně administrativní povahy, což fakticky obnášelo vyplňování platebních rozkazů pro dlužníky spořitelny.“ Faktem ale je, že i Iva Brožová za období totality studovala práva, která dokončila v roce 1974, což nebyla zrovna demokraticky idylická doba v tuzemsku. Mimochodem nejen o době po roce 1968 jsem svého času vedl rozhovor (také) s jedním bývalým „politickým muklem“ Milo Komínkem (který mi věnoval svou knihu „I pod oblohou je peklo“), jenž strávil 17 let v komunistických koncentrácích, a sdělil mi takové věci, které mi nebyl schopen sdělit (protože je nezažil) ani můj otec, kterého komunisti v padesátých letech doslova „vyhodili“ ze dne na den z místa úředníka a „přeřadili“ jej do průmyslu. Bylo by nemyslitelné, aby třeba některé dítě „muklů“ typu Mila Komínka mohlo studovat práva v tehdejší Československé republice. Takže v tomto směru mám trochu jiný pohled a poněkud jiné informace. Ale svět nebyl, není a jistěže ani nebude černobílý.

Při bilancování Iva Brožová přiznala, že se jí nepodařilo „více oslovit či otevřít Nejvyšší soud hodnotovému nazírání na právo“, a že „Stejně tak se mi nepodařilo vyprostit Nejvyšší soud ze zajetí kontinuálního – před revolucí i po ní chápání jeho sjednocující funkce, pracovně řečeno v rovině plošné, zglajchšaltované spravedlnosti...“ Je toho názoru, že „Soudci Nejvyššího soudu trvají na svém pozitivismu v hlubokém přesvědčení, že lpěním na textu zákona brání jeho zneužití. Nepřipouštějí, řečeno slovy nálezu Ústavního soudu, že ‚mechanické ztotožnění práva s právními texty učinilo z justice příslušný a nemyslící nástroj k prosazování totalitní moci.‘“

Zajímavá je také informace náhledu Ivy Brožové na období krátce po tzv. „sametové revoluci“, což lze vysledovat z části odpovědi na otázku K. H.: „Přestože zavládla takzvaná normalizace, žila jste v té době šťastným rodinným životem...narodil se vám syn a založila jste rodinnou právnickou tradici. Váš manžel je známý brněnský advokát (https://kuc.cz/naz3pz), zastupoval například úspěšné studenty architektury, kteří se snad dvacet let soudili s bývalým komunistickým funkcionářem, a vás syn je rovněž právník...“ Jde o tu pasáž, kde Iva Brožová uvádí: „Syna (roč. 1980) jsme orientovali na Anglii, Byli jsme rozhodnuti udělat všechno pro to, aby žil ve svobodném světě. Již na střední školu jsme ho vypakovali do Ipswich na soukromou ‚Royal hospital scholl.‘“ Tomu ovšem moc nerozumím. V době, kdy měl syn Ivy Brožové studovat v Anglii, neboť jeho rodiče si přáli, aby „žil ve svobodném světě“,  již komunistický režim padl, Iva Brožová měla možnost pracovat na Ústavním soudu ČSFR jako poradkyně a v roce 1993 stala soudkyní Ústavního soudu ČR. Znamená to tedy, že tuzemské poměry v očích Ivy Brožové vyvolávaly pochybnosti o svobodném státě? Tedy v době, kdy Iva Brožová měla možnost participovat na fungování československého, respektive českého orgánu ochrany ústavnosti?

K. H. v otázce kladené Ivě Brožové zmiňuje názor nynější ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové, která v Lidových novinách koncem roku 2016 uvedla, že by justice měla být otevřená, aby do ní přicházeli lidé zvenčí, a táže se Ivy Brožové, zda s tímto názorem souhlasí. Iva Brožová uvedla, že s názorem Kateřiny Šimáčkové (k tomu bych jen rád připomenul informace tohoto druhu: https://kuc.cz/ykx4ek) souhlasí a dodala: „K přijímání do nejvyšších pater justice uvedu příklad z Nejvyššího soudu, kde soudcovská rada pod předsednictvím dr. M. P. šla tak daleko, že odmítla souhlasit s mým návrhem na jmenování soudcem Nejvyššího soudu dr. V. J., jemuž skončil mandát soudce Ústavního soudu...Uzavřenost a odstředivost poměrů ne Nejvyšším soudě je patrná i z toho, že řada advokátů a akademiků taková přímý přístup k Nejvyššímu soudu odmítla.“

V roce 2000 Iva Brožová „přijala nabídku stát se soudkyní Nejvyššího soudu a posléze předsedkyní občanskoprávního a obchodního kolegia v poněkud bláhové iluzi, že budu schopna inspirovat Nejvyšší soud hodnotovým nazíráním na právo, kterému jsem věřila a zůstávám věrná. Zpětně viděno z hlediska mého profesního i osobního života to nebylo dobré rozhodnutí. Připadala jsem si jako ve vosím hnízdě...“

Iva Brožová v rozhovoru na adresu Nejvyššího soudu také uvádí, že u něj „stále převládá pozitivismus. Že právo je jen jedno, a sice to, které je v souladu s hodnotovým řádem, k mnohým soudcům Nejvyššího soudu snad dosud ani nedorazilo.“ Rezignovaně popisuje, jak na půdě Nejvyššího soudu pořádala konference, „které by právo dávaly do širších souvislostí se vztahy ve společnosti.“ Popisuje, jak na těchto konferencích „zdůrazňovala, že prvořadou funkcí práva je regulování společenských vztahů a že spravedlnost nemůže být jen paragrafové cvičení. Moc platné to nebylo, soudci Nejvyššího soudu se konferencí zúčastňovali minimálně, a to i přes jejich hvězdné obsazení.“ Nevyhýbá se ani kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že například jeho judikatura „týkající se odpovědnosti státu za škodu je stále poplatná ochranářskému přístupu ke státu a popírá princip primátu občana nad státem.“

Hezké vysvědčení od Ivy Brožové obdrželi např. Ladislav Derka, „který v rozhovoru pro Lidové noviny odvážně pojmenoval, že vedení jeho soudu porušuje zákon, neboť nerespektuje zákaz opakovaného mandátu soudních funkcionářů“, Ing. Robert Šíp, „vedoucí skupiny kontrolorů ministerstva financí, jež na Nejvyšším soudě kontrolu prováděla, který prohlásil, že sice byl celý život loajálním zaměstnancem ministerstva financí, ale že mě přece osobně ujistil o tom, co bude a mělo následovat, a když místo toho bylo výsledků kontroly zneužito pro mě, tak se rozhod, že mi půjde svědčit k soudu.“ Iva Brožová popisuje, jak se tehdy rozplakala, neboť „akademické, justiční špičky, politická reprezentace, ti všichni strkali hlavu do písku, aby se vynořil zaměstnanec státní správy a proti zneužití moci svým nadřízeným, dokonce samotným ministrem, se rozhodl veřejně postavit.“ Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu si tehdy uvědomila, jaký je vlastně rozdíl mezi faktickými a formálními elitami, když jmenovaný úředník byl připraven dokonce obětovat svou kariéru. V závěru rozhovoru Iva Brožová děkuje za projevenou podporu např. bývalému předsedovi civilního kolegia Oldřichu Jehličkovi (zemřel v dubnu 2017), bývalému soudci Nejvyššího soudu Milanu Pokornému. A v kladném slova smyslu zmiňuje další bývalé kolegy z Nejvyššího soudu (Ema Barešová, František Faldyna, Jan Hušek, Kateřina Hornochová., Zdeněk Des, Antonín Draštík, Eduard Teschler, Jan Bláha, Jiří Spáčil, František Balák).

Co říci závěrem. Doporučuji všem, kdo chtějí zjistit pohled Ivy Brožové na českou justici, na dřívější i nynější panující poměry, na okolnosti, jež provázely její kariéru, jakož i na její postoje, zásady, jimiž se bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu řídila. V některých věcech s Ivou Brožovou nemusíme souhlasit, v jiných může být i v zásadním rozporu, nicméně jedno Ivě Brožové upřít nelze. Jde totiž o výraznou osobnost, která svého času vedla vcelku principiální „boj“ v souvislosti s jejím odvoláním z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Moje osobní zkušenost s Ivou Brožovou je veskrze pozitivní, byť znala i mé kritické pohledy na justici. Prostě s Ivou Brožovou bylo možné diskutovat, aniž by člověk měl nějaké zábrany, že pokud by snad byl „až moc kritický“, že by se také mohla dostavit nějaká negativní reakce. Iva Brožová ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu měla snahu, aby Nejvyšší soud fungoval co nejlépe a získal si svou činností prestiž. Sama přiznává, že nebyla až tak dobrou manažerkou, avšak nejen v mých očích zůstává člověkem, kterému bych kdykoliv a v kteroukoliv dobu pomohl, byl nápomocen. Ivy Brožové si vážím za její názory na justici, na fungování soudů i za její apel, aby justice si podržela svou nezávislost a byla odmítavá pouštět do svých řad bývalé politiky či osoby s až příliš velkými vazbami na exekutivu.