K (dnes vyhlášenému) nálezu Ústavního soudu z 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20

Ústavní soud (dnes vyhlášeným) nálezem ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20 (zde: www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/II._US_623_20_na_web.pdf), kromě stížností napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, zrušil rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3167/2019 (zde: www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/256EC6A87BB8D2D1C12585470019113A?openDocument&Highlight=0,.

     V odůvodnění nálezu se mj. uvádí (nyní předmětnou pasáž tučně zvýrazňuji):

     „Výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy tedy nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Jestliže obvodní soud učinil závěr ohledně skutečností rozhodných pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci v jeho širším kontextu, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Toto pochybení pak nenapravil v rámci opravných prostředků ani odvolací a poté II. ÚS 623/20 9 ani dovolací soud. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se stěžovatelkou uplatněnými námitkami, neprovedly dokazování ke všem okolnostem, významným pro rozhodnutí, přičemž ani dostatečně neodůvodnily neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Tyto soudy si počínaly libovolně, posuzovaly-li dobrou víru, dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku izolovaně od stěžovatelkou namítaných skutečností a bez provedení stěžovatelkou navržených důkazů. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou úvahy soudů natolik nepřiléhavé a nepřesvědčivé, že nezbývá než konstatovat, že k takovému porušení došlo.“

      V nálezu se mj. uvádí, že dovolací soud nenapravil pochybení soudů I. a II. stupně „ohledně skutečností rozhodných pro výsledek rozhodování“. Jenže dovolací soud odmítl dovolání z důvodu, že (reprodukuji pouze to, co je uvedeno v odůvodnění odmítacího usnesení, které je veřejnosti přístupné na https://nsoud.cz) dovolatelka v něm zpochybňovala skutkový stav a v řízení provedené dokazování, jehož rozsah a hodnocení v dovolacím řízení nelze revidovat. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by skutková zjištění byla neúplná (např. že rozhodujícím soudem zjištěný – v odůvodnění rozhodnutí vyložený – skutkový stav neumožňoval pro absenci části skutečností předvídaných v hypotéze právní normy, jejíž aplikace přicházela v daném případě v úvahu, věc takto meritorně rozhodnout; např. rozhodující soud při posuzování naplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka za účinnosti dosavadních civilních předpisů při rozhodování nezohlednil všechna kritéria ve smyslu nálezové judikatury týkající se „nemo plus iuris“), nesrozumitelná či neurčitá. Dovolací soud vycházel též i z dosud judikaturou Ústavního soudu respektovaného závěru, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.

     Nejvyššímu soudu je tedy v nálezu v zásadě vytýkáno, že si neučinil předběžný závěr o správnosti skutkového stavu, respektive že nezohlednil, že soud prvního stupně i odvolací soud při meritorním rozhodování „učinil závěr ohledně skutečností rozhodných pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci v jeho širším kontextu.“

     Tento závěr Ústavního soudu ovšem neobsahuje žádné vysvětlení k otázce možné verifikace skutkových zjištění či závěru o skutkovém stavu, z něhož při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (případně ve stejném skutkovém rámci také i soud prvního stupně), v dovolacím řízení, v němž – což dosud reflektovala i judikatura Ústavního soudu -  skutková zjištění odvolacího soudu (soud prvního stupně) nelze podle stávající úpravy dovolacího řízení revidovat.

     Měl-li by tedy případné nedostatky na skutkovém poli či nedostatky v rozsahu dokazování, i přes dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jakkoli revidovat dovolací soud, pak by měl Ústavní soud ve vydaném nálezu uvedené verifikační limity plynoucí pro dovolací soud v odůvodnění svého nálezu zcela jasně a přesvědčivě vyložit, neboť z publikovaného odůvodnění nálezu takovou možnost verifikace in concreto vyvodit nelze.

     O jinou procesní situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by odmítací usnesení Nejvyššího soudu bylo  Ústavním soudem rušeno, neboť samo o sobě by – vedle zrušených rozhodnutí soudů prvního a stupně – obstát nemohlo, byť z pohledu dovolacího přezkumu Nejvyšší soud (typicky např. v případě, kdy dovolatel dovoláním v zásadě brojil pouze do skutkových zjištění, respektive kdy na podkladě své prezentované skutkové verzi případu vystavěl svou právní oponenturu s rozhodnutím odvolacího soudu) nijak nepochybil, odmítl-li z těchto důvodů podané dovolání.