Malá poznámka k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1257/15

Dne 1. 10. 2015 pod sp. zn. II. ÚS 1257/15 vydal Ústavní soud nález, jímž zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce. Nemíním rozebírat konkrétní aspekty dané věci, ale při čtení odůvodnění nálezu jsem zaregistroval následující právní názor, který - měl-li by najít širší uplatnění - by znamenal naprostý obrat v dosavadním výkladu procesních norem upravujících dovolací řízení.

O co konkrétně jde?

Ústavní soud v odůvodnění nálezu mimo jiné zaujal právní názor, že Nejvyšší soud "musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci."

Vycházeje z tohoto názoru by pak v dovolací praxi mělo platit, že pokud dovolatel v dovolání vymezí právní otázku či právní otázky, které "nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny" (kterážto formulace je ale poněkud jiná, než zákonné znění § 237 o. s. ř. stanovící přípustnost dovolání), byť "se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci" (tedy jdou mimo skutkový rámec, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a jímž je vázán dovolací soud, neboť skutková zjištění v dovolacím řízení nelze revidovat), měl by dovolací soud přesto se takovou argumentací z věcného hlediska zabývat.

To je ovšem úplné novum v dovolací praxi a takový závěr se podle mého názoru příčí dikci § 237 o. s. ř. a procesní úpravě dovolacího řízení. Vždyť přeci jde-li o skutek, na nějž odvolací soud např. aplikoval příslušné hmotně právní pravidlo chování, pak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. je limitována tímto skutkovým rámcem potud, že dovolatel musí vymezit (jednu ze čtyř v úvahu přicházejích alternativ) předpokladů přípustnosti dovolání z hlediska vymezení otázky (z hlediska hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Připomínám, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; nelze tedy brojit proti skutkovým zjištěním.

Pokud je tedy odvolacím soudem zjištěn (případně odvolací soud převzal pro své rozhodnutí skutková zjištění učinění soudem prvního stupně) skutek As, na který odvolací soud aplikoval právní pravidlo chování Ap, pak není možné, aby dovolatel v dovolání vymezil předpoklad jeho přípustnosti na řešení právní otázky Bp vycházející ze (dovolatelem sledovaného) skutkového stavu Bs (což je ona Ústavním soudem použitá formulace "se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci."). V takovém případě totiž dovolací soud je toliko povinen upozornit dovolatele (roz. v odůvodnění svého odmítacího usnesení stručně vyložit), že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení této otázky, nevychází ze skutkového rámce popsaného dovolatelem, který v dovolacím řízení nelze revidovat.

Z popsaných důvodů se proto domnívám, že výše učiněný právní názor Ústavního soudu nemůže v dovolací praxi najít uplatnění, neboť nesouzní s § 237 o. s. ř. a násl.