Ústavní soud je kritický k tzv. Metodice Nejvyššího soudu

Ze soudního rozhodování se nesmí stát mechanická činnost, musí zůstat činností jedinečnou a nezávislou. S ohledem na výše uvedené bude Ústavní soud i v budoucnu (stejně jako dosud) kritický ke snahám unifikovat soudní rozhodování o výši odčinění imateriální újmy – v této souvislosti lze spatřovat prostor pro jeho případný kasační zásah.

Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19

Z odůvodnění nálezu:

„Nejvyšší soud se svojí judikaturou snaží u relativně neurčité právní normy (normy s relativně neurčitou hypotézou), jakou § 2959 o. z. je, nastavit základní východiska a sjednocuje rozhodovací praxi obecných soudů. Ústavní soud pak dohlíží, aby se soudy vyvarovaly nežádoucí paušalizace a nerezignovaly při vědomí nastavených objektivizačních kritérií na individuální posouzení každého případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a aby postupovaly nezávisle, neexcesivně a předvídatelně. Jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 4156/18 ústavní stížnost proti posledně IV. ÚS 2578/19 6 citovanému rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 894/2018-239, neboť v daném případě dostály obecné soudy oběma právě uvedeným požadavkům (podobně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3111/2018-178 ze dne 29. 5. 2019 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2997/19 ze dne 5. 11. 2019). 24. Přijetím soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014 zákonodárce projevil snahu (s níž se Ústavní soud zcela ztotožňuje) oprostit soudní rozhodování od předem daných algoritmů, tabulek, násobků či jiných výpočtů – tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze při rozhodnutí pečlivě a s citem pro věc zhodnotil její individuální okolnosti, provedené důkazy podle zásady volného hodnocení (§ 132 o. s. ř.) a „neopisoval metodiky“ či nedoplňoval předem dané veličiny do stanovených „šablon“. Ze soudního rozhodování se nesmí stát mechanická činnost, musí zůstat činností jedinečnou a nezávislou. S ohledem na výše uvedené bude Ústavní soud i v budoucnu (stejně jako dosud) kritický ke snahám unifikovat soudní rozhodování o výši odčinění imateriální újmy – v této souvislosti lze spatřovat prostor pro jeho případný kasační zásah. 25. Z právě uvedeného plyne, že pracují-li obecné soudy s „metodikou“ Nejvyššího soudu (jdoucí do jisté míry proti záměru zákonodárce vyjádřeném v novém občanském zákoníku) jako s pouhým základem pro výpočet odčinění imateriální újmy – vodítkem, od kterého se „odrazí“ – a zvažují-li pečlivě, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od základu (ať již směrem nahoru, nebo i dolů, neboť obojí je možné), přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodní – srozumitelně vyloží, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci – pak dostojí ústavněprávním požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci a neposkytují Ústavnímu soudu důvod k zásahu do jejich nezávislé rozhodovací činnosti.“

Poznámka: Nejvyšší soud Metodiku nevypracoval, nemá k ní autorská práva, ta náleží Msp. Je ke škodě věci, že se Ústavní soud k této problematice ve svém nálezu nevyjádřil, neboť problémy, které jsem popsal ve svých příspěvcích např. zde: vrcha.webnode.cz/news/nejvyssi-soud-ma-aktualizovat-metodiku-skutecne-nejvyssi-soud/, jsou opravdu neskutečné, a stále se mi nechce věřit, že k něčemu takovému může (mohlo) vůbec dojít. Věci však mají svůj „pořádek“, své aktéry, každá záležitost potřebuje pro vyřešení svůj čas, jistý prostor, takže nezbývá, než doufat, že v budoucnu konečně dojde na tomto poli ke zjednání nápravy.

Prvním takovým náznakem může být, že v nynějším nálezu Ústavní soud v zásadě říká, že pokud soudci (a to i Nejvyššího soudu) budou mechanicky vycházet toliko ze zpracované (tzv.) Metodiky Nejvyššího soudu, a nic víc, je v takovém případě Ústavní soud, budou-li k tomu jinak splněny zákonné podmínky, připraven přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Takový důsledek by byl – především pro příslušný specializovaný senát Nejvyššího soudu – ale i pro další propagátory Metodiky extrémně negativně výrazný, neboť v těchto intencích avizovaný možný kasační nález Ústavního soudu by v zásadě ukončil úvahy o možném sjednocování judikatury v této materii prostřednictvím jakési Metodiky, jejímž autorem v žádném ohledu Nejvyšší soud není, i kdyby tisíckrát se psalo, že jím je; postačí nahlédnout do zákonné úpravy a zjistit, zda podobné „projekty“ Nejvyšší soud může podle zákona vydávat či nikoli. Jistěže nemůže. Psal jsem o tom již dříve s tím, že něco jiného by bylo, pokud by někteří soudci Nejvyššího soudu – specialisté na danou právní problematiku ve spojení s dalšími soudci nižších soudů,  Českou lékařskou komorou a dalšími lékařskými spolky, advokáty, lékaři, právníky pojišťoven, právníky zástupců příslušných spolků pacientů a dalšími odborníky přistoupili ke zpracování soukromého díla, zmapovali danou problematiku tak kvalitně, že by posléze Nejvyšší soud v některém ze svých („pilotních“) rozhodnutí zcela nebo zčásti takto přijaté právní názory převzal do svého meritorního rozsudku, čímž by se započal proces sjednocování judikatury. To by ovšem asi (z povahy věci) vylučovalo propojení některých soudců se školícím mechanismem a celou řadu dalších komerčních souvislostí, o kterých jsem již dříve (k nelibosti mnohých dotčených osob) psal.